Úspěšné a slavné ženy jsou ve vyprávění o svých dětských představách o mnoho nápaditější. Uvádějí, že chtěly být například princeznami, kadeřnicemi, učitelkami, herečkami, letuškami, televizními hlasatelkami, švadlenkami. Když vyrůstaly v rodině, kde figuroval nějaký mazlíček, třeba tlustý paličatý jezevčík nebo psychotický kocour, chtěly se stát zvěrolékařkami, když je maminka brala s sebou na nákup do sámošky, chtěly být paními pokladními, když mohly před vánocemi pomáhat s mazáním marmelády na linecká kolečka, zatoužily po kariéře cukrářky. Myslím, že tahle disproporce mezi chlapečky a holčičkami je dána tím, že ženské jsou už od narození vybaveny větší představivostí, ale také vyvinutějšími plánovacími schopnostmi.
Jakožto člověk zvídavý jsem si na dané téma uspořádal malý sociologický průzkum. Šesti popelářů a pěti dlaždičů jsem se zeptal, čím vlastně chtěli v dětství být. Bohužel musím konstatovat, že tato akce se nesetkala s přílišným úspěchem. Tři z jedenácti respondentů mi vůbec neodpověděli (jeden si dokonce okázale odplivl), čtyři mě důrazně upozornili, že mi do toho nic není, ať vodprejsknu (z toho jeden mě nazval debilem a jeden fízláckým dědkem). Jeden statný dlaždič sundáním rukavic a pohybem směrem ke mně naznačil, že mě v nejbližším okamžiku hodlá chytit za flígr a fyzicky ztrestat mou zvědavost. Doprovodil to doporučením, ať si jdu dělat prdel ze své prababičky. Takže jsem se dočkal pouze tří jakž takž použitelných odpovědí. Uvádím je v plném znění: „No jasně, vole, chtěl jsem bejt baletkou.“ „Původně jsem měl bejt předsedou vlády, ale pak se zjistilo, že jsem na to moc chytrej.“ „Hele, já ti teda řeknu pravdu. Jsem plastickej chirurg a popelařinou si jenom přivydělávám.“ Za těchto okolností jsem radši upustil od druhé výzkumné otázky, která zněla: „Co říkáte na to, že mnoho slavných mužů chtělo v dětství být příslušníkem vašeho povolání?“
Sociologicko-výzkumnické choutky mě ale nepřešly, takže jsem se rozhodl bádat přímo mezi dětmi. Byl to vynikající nápad, haranti jsou skvělí respondenti. Než se jich ale zeptáte, čím chtějí být až vyrostou, musíte od nich nejdřív odehnat dospěláky. Jinak se totiž dočkáte toho, že místo mrňouska vám odpoví jeho maminka, tatínek, babička, dědeček či případně jiný přítomný zákonný zástupce: „Jó náš Jaroušek je moc chytrej kluk, to bude fikanej právník, viď Jaroušku!“ Nebo: „Copak naše Sárinka, ta je strašně šikovná na brusličkách, určitě z ní bude olympijská vítězka v krasobruslení, viď Sári!“ Zajímavé je, že nikdy neuslyšíte třeba: „Jó, náš Karlík bude výborným popelářem nebo dlaždičem, viď Kájo!“ Nebo: „Copak naše Lucinka, ta si umí hezky ustlat postýlku, bude z ní pokojská v interhotelu, viď Luci!“
Když jsou ale děti samy, odpovídají upřímně a bezprostředně. Za povšimnutí stojí, že už tady projevují děvčátka o mnoho větší fantazii. Zatímco kloučci spojují svou budoucnost převážné s automobilismem („Budu jezdit auťákem.“ „Pojedu s náklaďákem na Dakar!“) nebo s fotbalem („Budu hrát za Real Madrid!“), děvčátka deklarují širokospektrální výběr od prodavaček, přes vychovatelky v mateřské školce, paní doktorky či sestřičky v nemocnici, zpěvačky, zahradnice, kuchařky, předpovídatelky počasí, manekýnky až po chovatelky kočiček, štěňátek, kuřátek nebo třeba malých ledních medvídků. Dvě holky mi dokonce oznámily, že budou policajtkami, jedna se hodlá stát kosmonautkou, jedna je rozhodnutá, že bude jezdit s buldozerem jako ten pán, co jim dělal na zahradě bazén.
Ještě musím uvést jednu dost závažnou skutečnost. V rámci zkoumání jsem totiž s překvapením zjistil, že existují také případy, kdy si mrňous svou budoucí slávu a úspěšnost už dokáže konkrétně naprojektovat. Sedmiletá Baruška, vnučka mého kamaráda Aleše mi původně nahlásila, že chce být servírkou, protože ty mají na hlavě krásnou krajkovou čelenku. Za pár dnů mi ale Aleš zatelefonoval, že si tento údaj mám opravit: „Hele, Barča v neděli čuměla na tu pravidelnou televizní debatu a mám ti prej vyřídit, že radši bude ministryní financí nebo předsedkyní poslanecké sněmovny, aby mohla chodit do pořadu k panu Moravcovi.“ Tak tomu říkám plán! Držím Barušce palce. Třeba někdy bude v pořadu pana Moravce vyprávět, jak v dětství původně chtěla být servírkou s krajkovou čelenkou ve vlasech.
