Psal se rok 1942. Druhá světová válka byla v plném proudu. Japonsko prohrálo klíčovou námořní bitvu o Midwaye, Američanům se podařilo zablokovat i další námořní trasy, a tak Japonsku nezbývalo, než přesunout své zásobovací tratě na souš. Rozhodli se proto vybudovat železniční trať spojující Siam (tehdejší název pro Thajsko) a Barmu, s cílem získat cestu k dalšímu postupu na frontě a ovládnutí Indie.
Na stavbě železnice dlouhé 415 kilometrů pracovalo na 200 tisíc nuceně nasazených asijských dělníků a takřka 60 tisíc válečných zajatců ze strany Spojenců. Pracovali v šílených podmínkách. Bez těžké techniky, většinou jen s ručním nářadím klestili cestu hornatou džunglí. V horku, vlhku, s minimem jídla a za neustálého dozoru krutých japonských vojáků pracovali denně více než 18 hodin. Vyčerpání, hlad, epidemie cholery, malárie a úplavice si vyžádaly přes sto tisíc obětí asijských pracovníků a přes dvanáct tisíc zajatců, jejichž náhrobky se jmény a hodností dodnes navštěvují rodinní příslušníci z Anglie či Holandska, jako například James, kterého jsme na hřbitově potkali. "Mám tady prastrýce. Jak, zemřel, nevíme. Jen tušíme, že musel trpět," říká James.
Náhrobky zajatců spojeneckých vojsk. FOTO: Jan Raška
Vězni a dělníci museli snášet bití, mučení a popravy japonskými strážemi. Vše se znásobilo v období známém jako Speedo, tedy v době, kdy se vojenská situce Japonska ještě zhoršila a tlak na dostavbu železnice se znásobil. Nakonec se železniční trať podařilo dostavět, a to za pouhých 16 měsíců. Jak to s mostem dopadlo? Skutečnost se trochu liší od příběhu, známého z románu francouzského spisovatele Pierra Boulla, vydaného v roce 1952 a také pozdějšího filmového zpracování režisérem Davidem Leanem (film, který byl natočen na Srí Lance, získal sedm Oscarů).
Práce dělníků na železnici. Fotografie z muzea v Kanchanaburi
Původní most přes řeku Kwai (tento název dostala až po úspěšném románu, do té doby se jmenovala Klong), byl dřevěný a postaven již v roce 1943. Později byl nahrazen 300 metrů dlouhým ocelovým mostem. Ten byl zničen v roce 1945 nálety spojeneckých letadel. V rámci válečných reparací most po ukončení války rekonstruovala japonská společnost Japan Bridge Company. Původní jsou jen některé mostní oblouky. Každopádně je Kanchanaburi, kde se most nachází, dodnes velmi navštěvovaným pietním místem a především symbolem válečného utrpení.
FOTO: Jan Raška
Přes most dnes jezdí už jen výletní vlaky, jako tento:
Plovoucí tržiště a buddhistický chrám
Po cestě do Kanchanaburi, které leží cca 180 km severovýchodně od Bangkoku, jsme se zastavili ještě na dvou místech. Tím prvním bylo plovoucí tržiště. Fascinující místo, kde na jezeře, či spíše soustavě vodních kanálů, stojí možná dvě stovky domečků na betonových pilířích, v nichž místní lidé prodávají všechno možné - ovoce, zeleninu, oděvy, obrazy, nejrůznější upomínkové předměty. Během hodinové jízdy na loďce poháněné benzínovým motorem či pádly, můžete u jakékoli "boudy" zastavit, najíst se, dát si pivo, kávu či zmrzlinu, něco si koupit, anebo se třeba vyfotit s opičkou či hadem kolem krku. Bláznivé, ale krásné a hlavně nezapomenutelné.
FOTO: Jan Raška
Oproti rušné tržnici byl chrám Wat Tham Khao Noi naprostou oázou klidu. Na cestě z Bangkoku jsme viděli buddhistických chrámů několik, ale tento byl opravdu okouzlující, už jen tím, že byl postaven na skalnatém pahorku s krásným výhledem do okolí. Pod chrámem byla rozsáhlá jeskyně s postavami buddhy a modlitebnou. Chrámy v Thajsku jsou nejen krásně opraveny, ale hlavně jsou stále využívány mnichy a také slouží jako centra vzdělávání a kultury.
FOTO: Jan Raška
S využitím zdroje: Válečné muzeum JEATH v Kanchanaburi
