Vystoupili jsme v Kořenově z vlaku do zimní pohádky, neboť Kořenov a okolí bylo zasypáno čerstvě napadeným sněhem. Cestou jsme si pro jistotu ověřili, zda jdeme správně. A to jsme neměli dělat. Místní občan nám sdělil, že jsme se sice vypravili správně, ale on že zná cestu mnohem kratší. Je sice do kopce, ale to tady v horách je běžné. Ještě se k nám přidali dva mladíci oblečeni jen tak nalehko. V kabátech, bez čepice, šály a v polobotkách. Také jejich zavazadla se netvářila, že jedou na hory. Jeden z nich měl malý kufřík a druhý dokonce diplomatku?
Tak se tato nesourodá čtveřice vydala na cestu, která nebyla vyšlapaná a mnohde jsme zapadli po kolena či po pás do sněhu. Prodírali jsme se do kopce sněhem, zapadali, sbírali zavazadla a lyže nám tentokrát byly jen na překážku. Takto zmoženi a obalení sněhem jsme se dovlekli do chaty. „Kudy jste šli?“ zeptal se pan vedoucí, když na nás udiveně pohlédl. „Vy jste šli letní cestou? A proč? Vždyť sem vede udržovaná a osvětlená cesta“. My jsme dali na radu místního občana, možná vtipálka.
Týden byl plný krásných výletů na běžkách a utekl jako voda. Nastal poslední večer a příprava na odjezd. V podvečer se přihnala silná vánice se sněhem, vítr celou noc lomcoval stromy. Pan vedoucí, znalý zimních podmínek, nám večer oznámil, že k prvnímu vlaku, který navazuje na rychlík v Pardubicích, nás odveze autem. Tedy zavazadla a dle volného místa i ženy a děti. Muži půjdou na nádraží „nalehko“. A tak se stalo. Jela jsem se zavazadly, byť jsem chtěla raději jít s manželem. Pohodlnost se nevyplácí, jak jsem měla v zápětí zjistit. Auto s obtížemi vyjelo, ale ne daleko. Prodíral se navátým sněhem a nad Horním Polubným se silnice úplně ztratila v bílé záplavě, splývala s okolní zasněženou krajinou, jako by tu nikdy nebyla. To byl konec naší cesty autem, ale i konec naděje, že chytíme spoj do Brna.
Na železniční stanici nás u přijíždějícího motoráčku čekali „naši muži“, ale marně. Krkonoše postihla sněhová kalamita a doprava se na půl dne zastavila. Projel pouze ten náš motoráček, ale bez nás.
Ale co bylo na této příhodě nejkurioznější? Ti dva mladíci, nemohli nastoupit do přijíždějícího motoráčku, protože jejich mini zavazadla byla opět na chatě a oni se pro ně museli vrátit.
Z toho plyne ponaučení: Neopouštějte svá zavazadla“.