Bývaly a jistě ještě jsou, slavné. Měla jsem strýce, byl trochu škrob, ale jinak veselá kopa. A velký filatelista. Jednou nás cestou na nádraží přišel navštívit, oblečený v tehdy módním tmavomodrém šusťáku, v ruce pohupoval starou rezavou žehličkou. Moje matka, jako jeho sestra, se zajímala, k čemu ji má.
„Inu," pravil, „jedu na holešovský blešák, mrknout na známečky. Tu žehličku jsem našel na smetišti, bylo by škoda nechat ji tam jen tak. Všechno má svou cenu.“
Zakoupil lístek na autobus a na holešovském zámku si s žehličkou v ruce nenápadně stoupl k jednomu z blešákových stánků, aby se stánkařem hodil řeč. Během chvilky poklábosil s dalším a dalším a u některého z nich změnila žehlička majitele. Nechtěl za ni moc, pokryla však výdaje na autobus, a ještě zbylo na párek s rohlíkem a pivkem. Chlubil se potom, že měl výlet do Holešova „zadara.“ I s obědem.
Kolik ovšem dal ve velkém sále za „známečky“ zůstalo dodnes tajemstvím.