Lenka (59 let): Muž je na mě závislý, ale já ho už nemiluju
Ilustrační foto: Pexels

Lenka (59 let): Muž je na mě závislý, ale já ho už nemiluju

21. 3. 2024

Patří do vztahu, který trvá přes třicet let, láska? Nebo už k sobě lidé mají cítit jen kamarádství, povinnost? Je normální, že mi partner v mnoha směrech vadí, rozčiluje mě? Je to normální součást stárnutí? Tyto otázky si pokládám čím dál častěji.

Byla jsem se poradit u psychoterapeutky. Kdyby mi dříve někdo řekl, že udělám něco takového, vysmála bych se mu. Ale chtěla jsem to zkusit. V poslední době chci slyšet názory jiných lidí na to, co prožívám a udělat si jasno, zda je to normální nebo ne, jestli nemám moc velké očekávání.

Celý život jsem byla spíše praktická, nejsem moc romantický typ, nečekám, že mi muž bude nosit kytky a šperky. Vychovali jsme dvě děti, vedli jsme v podstatě pohodový, klidný život. Jenže v poslední době, kdy jsou děti z domova, jsem nespokojená, podrážděná, všechno mi začalo vadit.

Můj muž už od života asi nic nečeká. Syn říká, že se táta rozhodl už jen čekat na smrt. Jenže je mu jen šedesát pět. Muži v jeho věku jezdí na kolech, chodí na výlety, jezdí k moři. On jen sedí, kouká do mobilu nebo na televizi. Když něco řekne, tak je to kritika vlády, obavy z budoucnosti, případně řeči ve smyslu, že mladí jsou dnes k ničemu. Strašně mě to ubíjí a vysiluje.

Večery trávím v jiné místnosti, abych nemusela ty jeho komentáře poslouchat. Dostala jsem se do fáze, kdy ho přímo nenávidím, když se dívá do mobilu a neustále si něco brumlá, kroutí hlavou a říká věty typu: to jsou debilové. Mám pocit, že už jsou pro něj debilové úplně všichni.

Ta paní psychoterapeutka mi řekla, že mu mám o všem říct, vylíčit mu, jak na mě jeho chování působí. Zkusila jsem to, ale on to nepochopil. Řekl, že jestli chci, můžeme jet někam na výlet, když po tom tak toužím. Takže by se jako obětoval, nedělal by to proto, že by to chtěl sám. Obětoval by se a pak zase další měsíc koukal doma do mobilu. Kdykoli jsme si někam vyšli, viděla jsem, jak je otrávený, nerudný.

Nedávno jsem viděla starší pár, který si živě povídal v kavárně. Já jsem jim záviděla. Přistihla jsem se, že mám v očích slzy. Tak moc bych si přála mít muže, který by se mnou mluvil, někam si sednul nebo se jen tak prošel.

Manžel by teď nešel ani do kavárny ani do hospody na pivo, protože říká, že nebude podporovat tu zlodějnu. Máme dva slušné platy, vlastní byt, nežijeme si vůbec špatně, klidně bychom mohli jet jednou ročně k moři. Říká, že nesnáší teplo, přitom když jsme kdysi u moře byli, byl spokojený.  Zároveň se mě pořád ptá, kde jsem byla, kdy přijdu, chová se jako by byl na mě závislý. Když jsem řekla, že pojedu někam sama, překvapeně se na mě díval a pak se smíchem řekl, že to beze mě nepřežije.

Kamarádka mi říká, že mě tak trochu vydírá, že mu jde o jeho pohodlí. Až mě samotnou překvapuje, jak moc mi to vadí, jak se trápím. Není to tak, že bych si chtěla hledat jiného muže, že bych teď začala šílet a hledat lásku. Ale cítím se tak trochu podvedená. Jako by mě manžel využil na to, abych mu vychovala děti, dělala zázemí a teď, když jsem zestárla, místo, aby mi něco vracel, už pro něj nic neznamenám, jsem pro něj jen něco jako domácí spotřebič, který mu vaří a pere. Přesně tak si připadám.

Některé kamarádky říkají, že jsem naivní, že takhle prostě vztahy dopadají, že mám být ráda, že Petra mám, že je to slušný muž.

Některé říkají, že mám poslední šanci svůj život změnit, že šedesátka je dobrý milník pro to začít žít jinak. Jenže jak? Vlastně nevím, jestli chci mít nálepku, že jsem rozvedená, žádat výměnu bytu za dva menší, handerkovat se o majetek, i když vlastně nic moc nemáme.

Dcera říká, že můj problém je, že nevím, co chci. Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Ale myslím, že vím, co chci. Respekt, pozornost, trochu zábavy, lásku, pocit, že ještě nejsem stará ženská, která muži nestojí ani za pohled.

Dala jsem si závazek, že tento rok něco udělám, že se dostanu ze škatulky unavená paní, které vadí její manžel. Zatím nevím, jak to dopadne, ale beru to jako první krok ke změně. Je to závazek, že nebudu dalších deset let fňukat a pak dalších deset let litovat, že jsem neudělala změnu, když jsem na ni ještě měla sílu.

 

(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)

 

 

 

 

 

manželství psychika vztahy a sex
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?