Marta - překvapivé setkání s minulostí
Ilustrační foto: Pixabay

Marta - překvapivé setkání s minulostí

11. 3. 2024

Volné pokračování příběhu o Martě a její rodině.

Dnes se Marta konečně sešla s Mílou, se svým známým z lázní. Měli to v plánu už dlouho, ale stále bylo na programu něco naléhavějšího. Teď to konečně vyšlo. Míla ji pozval do restaurace, kde denně vařil, na dobrý oběd. Opravdu si ho vychutnala, i když přílohou k obědu byla informace o kalorické hodnotě jídla. Stačilo jen mobilem načíst QR kód na jídelním lístku a měla k dispozici i řadu detailů o nabízeném pokrmu. Míla jí vysvětlil, že v restauraci chystají novinku. Součástí jejich poledního menu bude nabídka jídel vhodných pro ty, kteří musí držet nějakou dietu. Zejména pro diabetiky, kterých je nejvíc. Restaurace je na okraji staršího sídliště, takže předpokládají, že by mohl být o takový druh služby zájem. Samozřejmě, pokud se jim podaŕí udržet přijatelné ceny. Na sídlišti žije mnoho starších lidí, ale možnost si zajít někam na jídlo tu není prakticky žádná.

Posezení v restauraci bylo pŕíjemné a Martě se dobře poslouchalo Mílovo nadšené vyprávění o jeho práci a plánech. Poznala i další dva kuchaře z restaurace, kteří ten den pracovali v kuchyni a zdálo se jí, že je to dobrá parta, která má šanci se svým nápadem uspět. Probrali společně i připravovanou nabidku jídel vhodných pro diabetiky. Marta ji zpočátku nijak nekomentovala, ale když ji k tomu opakovaně vyzývali, docela se rozjela. Připomínek ze svých zkušeností i námětů měla řadu a uplatnila tu svůj ženský pohled na diabetické stravování. Dosud nepoznala Mílu tak nadšeného, jako byl teď ve své práci. Skoro to vypadalo, že i jeho občasné chmury jsou pryč.

Tohle však byl jen začátek dnešních překvapení. Na odpoledne měli naplánovanou dlouhou vycházku s členy klubu Nordic walking. Na to se Marta odpovídajícím způsobem vybavila a hlavně se těšila. Tady v Pardubicích to příliš neznala a Míla jí pŕi pobytu v Poděbradech o procházkách kolem Labe a Chrudimky často básnil. Když se připojili ke skupině nadšenců provozujících chůzi s hůlkami, Míla jí představil jednu z přítomných žen. V prvním okamžiku netušila proč. Jakoby tu ženu odněkud znala. Když se na ni zadívala pozorněji, zjistila, že si jsou docela podobné. Ve tváři, postavou i gesty. Došlo jí, že toto setkání Míla naaranžoval. Jejich nápadná podoba mu nedala spát, to byl hlavní důvod, proč na Martu naléhal, aby pŕijela za ním do Pardubic. Ženy měly dost času si spolu promluvit a všechny dostupné informace ukazovaly na to, že jsou pravděpodobně nevlastní sestry.

Ani po příjezdu domů Marta nedokázala ovládnout zmatek ve své duši. Ve svém životě se málokdy vracela ke vzpomínkám na dětství. Jen velmi zŕidka pronikly drobné střípky vzpomínek zcela nekontrolovaně do její mysli. Za dětstvím už dávno zavřela vrátka. Nebylo nijak zajímavé. S maminkou a mladším bratrem žili ve starém domku se zahradou na jednom z předměstí Pardubic. Maminka byla věčně unavená a ustaraná. Přes den pracovala v Tesle, po večerech si přivydělávala jako švadlena. A k tomu se starala o zahradu a pár slepic. Musela se pořádně otáčet, aby uživila sebe a dvě déti. Na otce si Marta vůbec nepamatovala, prý od nich odešel krátce po narození jejího bratra. Víc informací z matky nikdy nedostala. Otec byl pro ni pouze jméno na rodném listě. A stejné jméno otce na rodném listě měla i žena, se kterou se dnes setkala.

V tomto rozpoložení si vzpomněla na krabici fotografií, kterou si ponechala, když kdysi vyklízela byt po své zemřelé matce. Nikdy neměla čas ani chuť si poŕádně prohlédnout její obsah. Ale poctivě ji stěhovala z jednoho bydliště do druhého. S pramalou nadějí, že někdy její čas pŕijde. Krabice by měla být někde na malé půdičce v podkroví, kde uložila některé věci ze svého posledního stěhování k Petrovi.

S Petrem se potkali v okamžiku, kdy Marta vylézala z malých dvířek podkrovní půdy se zaprášenou krabicí od bot v rukou.
“Ahoj Marti, ty jsi něco hledala na půdě?” zeptal se Petr překvapeně.
“Jo, dohnala mě dnes moje minulost, tak jsem si vzpomněla na tuhle krabici po mojí mámě. Měly by tam být nějaké staré fotografie, ale ještě jsem je nikdy neprohlížela. Neměla jsem ani chuť ani dost odvahy.” řekla Marta a znělo to upřímně.
“A proč sis na tyhle staré fotografie vzpomněla právě teď?” vyzvídal Petr
“Poznala jsem dnes svou sestru. Přesněji řečeno svou nevlastní sestru. A celý život jsem netušila, že by někdo takový mohl existovat.” reagovala Marta rozhořčeně.
“Myslel jsem, že jsi měla v plánu jet za tím Mílou do Pardubic. On má nějakou sestru?”
“Ne, Míla nemá sestru. Ale v Pardubicích jsem za ním byla. A Míla mně v klubu Nordic walking představil jednu ženu, která mi je dost podobná. A podle toho, co jsme si nakonec řekly, to je prostě moje nevlastní sestra.”
“Fajn, tak máš k bráchovi ještě sestru. To je přece prima. Jaká je? Jak se jmenuje?”
“Jmenuje se Hana, je docela fajn a je asi o osm let mladší než já.” odpověděla trochu popuzeně.
“A proč tě to tak rozhodilo? To se přeci občas stává. Prostě tvoje matka tě s tím nechtěla zatěžovat, možná to ani nevěděla. Ani ty sama jsi nikdy nebyla ohledně své minulosti sdílná. Když jsme spolu nékdy narazili na vzpomínky z dětství, vždycky ses z toho nějak vykroutila. Myslel jsem si, že na tu dobu prostě z néjakého důvodu vzpomínat nechceš.”
“Nechtěla jsem. Myslela jsem, že je to minulost, za kterou jsem definitivně zabouchla dveře. Když maminka zemřela, myslela jsem si, že se k té době už nikdy nevrátím.”
“A teď máš chuť a odvahu otevřít tuhle krabici a dozvědét se néco nového?”
“Musím. Po dnešním setkání si v tom musím udělat jasno. Ostatně jsme si to s Hanou slíbily, že než se znovu sejdeme, zkusíme si oživit všechno, co se týká našeho dětství . Hana má ještě matku, která jí také nikdy nenaznačila, že by mohla mít nějaké sourozence. Její matce je osmdesát a žije někde nedaleko Pardubic v pečovatelském domě. Hana ji aspoň jednou týdně navštěvuje. Slíbila, že se jí na to zeptá. A já mám jen tuhle zaprášenou krabici a teď i odvahu se do ní podívat.”

Papírová krabice od zimních pánských bot č. 9 spočinula na stolku v Petrově atelieru. Marta z ní vlhkým hadříkem opatrně utŕela prach, ale zatím ji neotevřela. Petr jí opatrně stáhnul malou pavučinku z vlasů. Patrně se na ní přichytila někde na půdě.
“Mohu být při tom, až si budeš prohlížet její obsah? Tvoji maminku jsem nepoznal a z tvého dětství jsi mi neprozradila skoro nic. Jen to, že jsi milovala Eskymo, které tehdy stálo jednu korunu.” snažil se odlehčit mírné napětí.
Marta mlčky pŕikývla a otevřela krabici. Byly v ní hlavně fotografie, některé samostatně, jinde několik fotografií ovázaných stužkou. Některé zažloutlé se zohýbanými rohy, jiné docela zachovalé. Samozřejmě všechny černobílé. Kromě toho pár bílých jemně háčkovaných rukaviček, staré dámské hodinky s opotřebovaným koženým řemínkem, droboučké zlaté náušnice a snubní prsten v malé červené krabičce. Na ty hodinky si Marta matně vzpomínala, že je její maminka nosívala, když byla mladá. Ostatní věci neznala, datum i monogram na snubním prstenu nebyly čitelné. Mnohem víc ji právě teď zajímaly fotografie.

Rozvázala červenou mašličku na krásné barevné obálce. Bylo tam několik svatebních fotografií i svatebních pŕání. Svoji matku samozřejmě hned poznala, zamlada to byla štíhlá a pohledná žena se spoustou tmavých vlnitých vlasů. A jak se krásně usmívala! A tenhle štramák je tedy její otec Bohumil, pomyslela si při pohledu na muže vedle své matky. Vypadá trochu rozpačitě, ale docela sympaticky, pomyslela si a podala fotografii Petrovi.
“Vida, foceno v atelieru na Pernštýnském náméstí v Pardubicích. Sluší jim to. Ty vidíš opravdu svého otce poprvé až na této fotografii? Ty ses na něj nikdy neptala?” zeptal se nevěřícně Petr.
“Musel od nás odejít v době, kdy mi byly asi tři roky. Nic si z té doby nepamatuji. Samozřejmě jsem se na otce občas ptala, ale matka mě vždycky usměrnila. Téma otec bylo prostě tabu. Celý život se chovala tak, jako by nikdy neexistoval.”
“Ale svatební fotky přesto nikdy nevyhodila, jen pŕed tebou pečlivě schovala. A tady je tvůj otec ještě jednou a s miminem v náručí. To asi nebude tvůj bratr, podle nosu to budeš spíš ty.” zasmál se Petr svému odvážnému odhadu. Datum na druhé straně fotografie jeho odhad potvrdil.

Při prohlížení dalších starých fotografií se téměř přenesli do časů dětství. Malá Marta u dortu se tŕemi svíčkami, Marta vozící v kočárku malého brácha, Marta s bráškou jedí na zahradě třešně, Marta jde poprvé do školy. Pohlednice, kterou poslala domů z pionýrského tábora.
“Byla jsi opravdu moc hezká holčička. A podobu jsi víc zdědila po tatínkovi. I ten svůj špičatý nos. Možná proto jste si s Hanou podobné.” Konstatoval Petr, když se v krabici dostali až na dno.
Marta mlčela. Normálně by Petrovi vyvracela ten špičatý nos, ale teď jí to bylo fuk. Byla ráda, že to Petr absolvoval s ní. Jinak by to asi obrečela. Čekala od otevření té krabice něco víc. Odhalení nějakého dávného tajemství. Chtěla by se dozvědět, proč její otec matku opustil? Proč se na ni nikdy nepřijel podívat? Proč se jí nikdy neozval? Ona mu přece nic neudělala? Spousty myšlenek se jí honily hlavou.

“Marti, můžeš se už vrátit do reality?” ozval se Petr důrazně.
“Jo, budu muset zavolat bráchovi a ŕíct mu, co se mi stalo. A taky mu ukázat fotky. Třeba bude chtít svou nevlastní sestru také poznat. Určitě ji bude chtít poznat.” říkala si spíš pro sebe.
“Samozřejmě. Klidně mu zavolej třeba hned, ale já se jdu najíst, mám strašný hlad.” použil Petr to nejběžnější manželské sdělení zamíŕil ke dveřím atelieru.
Běžela po schodech za ním a dole v kuchyni si společně udělali pár topinek k večeŕi.

“Dost mě to dneska rozhodilo, ale jak jsem mohla tušit, co se stane? Míla to určitě myslel dobŕe. Prostě jsme si s Hanou tak podobné, že to poznal i on. Ale mohl mě předem varovat. Tŕeba bych se na to pŕipravila.” měla Marta potřebu sdélit svému muži na co myslí.
“Na to se stejně nedá nijak připravit. Vlastně můžeš být ráda, že ses to vůbec dozvěděla. Tŕeba budeš mít o jednu blízkou duši navíc, a to se v našem věku počítá. A možná ji jednou poznám i já. Když je to tvoje kopie, třeba se mi bude také líbit.” pokoušel jí Petr, až se zakuckala topinkou.
“A taky bych se mohl seznámit s tím Mílou, když tak dobŕe vaŕí. Co si tam nékdy zajet na oběd?” pokračoval Petr a nálada mu viditelně stoupala.

“Víš co, nech mě teď trochu vychladnout, musím ty novinky nějak zpracovat. A pak uvidím, co bude dál. A jsem moc ráda, že jsi byl se mnou u té exkurze do mojí minulosti. Dokonce jsi kvůli tomu hladověl.” podotkla s kapičkou láskyplné jízlivosti Marta a pohladila Petra po vlasech.

 

 

Příběh Marty
Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.