Vyrůstala hustá síť československých spolků, dávajících těžce zkoušené domovině na vědomí, že nepoleví v úsilí až do chvíle jejího osvobození. Ze všech možných zemí a regionů, kde Češi za války významně působili, dnes zabrousíme do Keni, respektive Britské Východní Afriky.
V listopadu 1939 ohlásili krajané v Nairobi založení Československého kroužku, o necelý rok později se tak stalo v Mombase. Společně vybraly přes pět tisíc šilinků na „osvobození vlasti z německého jařma“, jak hlásil dobový tisk. Úzce spolupracovaly také s českými spolky v Jižní Africe, Rhodesii a Kongu a každý měsíc vydávaly časopis. Skrz honorární konzulát v Mombase, který vedl židovský obchodník Ernest Löwenstein původem z Karlových Varů, místní Češi také udržovali kontakt s exilovou vládou v Londýně a reagovali na její výzvy k vybírání finančních prostředků ve prospěch našich letců či jednotek bojujících na Blízkém východě. V archivu se podařilo objevit dokument z května 1943, v němž neznámý pisatel přiblížil činnost Čechů pod Kilimandžárem. Rozhodně zajímavé čtení. Posuďte sami:
„Před čtyřiceti lety Britská Východní Afrika byla téměř neobjevena. Patřila černošským kmenům, které žily porůznu roztroušeny po celé zemi, válčíce příležitostně jeden proti druhému a nevědouce o ostatním světě vůbec nic. Kolem roku 1900 přicházeli do země první angličtí kolonizátoři a samozřejmě, že mezi nimi musel být i nějaký Čech. Byl jím Bohdan Martin Lány, který se tak stal prvním českým osadníkem v Britské Východní Africe. Jeho rodina dodnes v Marangu, v divukrásné přírodě na úpatí Kilimandžára provozuje hotel. Sluší se uvést, že šestnáctiletá dcera Ruth prvního květnového 1942 dosáhla vrcholu hory, 19 700 stop vysoké špice císaře Viléma, coby vůbec nejmladší horolezkyně. Její výpravu vedl zkušený domorodec Sambonanga. Hlavní příliv Čechoslováků do Britské Východní Afriky zaznamenal až rok 1938-39. Byli to hlavně mladí emigranti, kteří sem přibyli, aby nalezli dočasný domov v této rajské zemi. Rajská země? Ano, někdy člověku připadá, že tato země vypadá tak, jako když Eva snědla jablko se zapovězeného stromu. Domorodci žijí v nízkých hliněných chatách týmž způsobem, jak žili jejich předkové před tisíci léty. Několik hliněných nádob a vydělaných koží je jejích hlavním majetkem. V nádobách uvaří pokrm, koží se odějí i přikryjí, to je vše, co potřebují k svému blahobytu. Na šťavnaté stráni u lesa pase se stádo koz, za chatou je obděláván kousek půdy, a tím je živobytí na celý rok zajištěno. Příroda je štědrá. Rodí se celý rok a domorodec je její nerozlučnou součástí. On ví, že ona se o něho postará, a když přijde něco mimořádného, je to Šauria Mangu, neboli věc Boha. To už je pak starost Všeomohoucího, aby si to nějak vyřídil sám. Tento primitivní rajský život učaroval jednomu našemu krajanu. Zanevřel na civilizaci, vzal si za ženu, černošskou princeznu a prohlásil, že se již nevrátí zpět do moderního světa. Má několik hezkých dětí a je vážen u celého kmene. Tak máme nejen našeho Jana Welzla, náčelníka Eskymáků na zlatém Severu, ale i Bwana Mataratara v srdci černé Afriky.
Východoafričtí Češi při oslavách v krojích. FOTO: poskytnuto z archivu Martina Nekoly
Na konci roku 1939 založili jsme v Nairobi Československý kroužek podle vzoru Johannesburgu a za pár měsíců podařilo se nám soustředit všechny Čechoslováky v Britské Východní Africe. Je nutné připomenout, že ta měří 684 380 čtverečních mil a je třináctkrát větší než Československá republika. Má dvanáct milionů černošských obyvatel, sto dvacet tisíc Indů a Arabů a pouze čtyřicet tisíc Evropanů. I nás bylo nepatrné procento, asi 160 mužů a žen, v porovnání k počtů Čechoslováků v Americe nebo Kanadě. Přesto, stali jsme se nejpočetnější a snad' i nejaktivnější kolonií v této zemi. Když vypuklá válka, přihlásilo se 70% našich mužů k vojenské povinnosti. Mnozí nastoupili brzy po vypuknutí války do britské armády a později, když byla utvořena československá armáda v zahraničí, hlásili se do ní neb přestupovali. Z 87 nastoupilo vojenskou povinnost 40 mužů, 12 je starších 45 roků, 6 bylo prohlášeno za vojenské služby neschopných a zbytek představovali svými firmami vyreklamovaní jako nepostradatelní zaměstnanci, jelikož většina z nich zastávala řídící místa. Tím se vlastně celá kolonie dala do služeb národa. Vedle toho se snažíme finančně pomáhat, jak se jenom dá. Jen za loňský rok odvedli jsme na příspěvcích a darech 20 000 šilinků, jež poukázali jsme Čs. Červenému kříži do Londýna, na místní sbírky a našim vojákům. (…) Začali jsme pracovat plánovitě. Naším prvním úkolem bylo seznámit zdejší veřejnost s naší věcí a informovat o Československu, jeho minulosti a důležitém budoucím poslání ve střední Evropě. Podařilo se nám umístit četné články ve zdejších novinách a získat rozhlasové relace. Hudba Dvořáka a Smetany je díky tomu co chvíli v hudebním vyslání. Největší příležitosti k obeznámení obecenstva s naší kulturou a zemí jsou ovšem oslavy národního svátku 28. října. V minulém roce jsme pod patronací guvernéra Kenye uspořádali slavnostní akademii, na níž bylo 300 pozvaných hostí. Večer byl umělecký i manifestační a tisk v Kenye, Ugandě a Tanganice přinášel články uznání a pochopení pro naší zemi a její statečné obyvatelstvo. (…) Před půldruhým rokem založili jsme si Tělocvičnou jednotu Sokol a třebaže většina našich mladých muž odešla na vojnu, udržujeme sokolskou myšlenku v naší mládeži a pěstujeme různé sporty. Máme tu také knihovnu o několika stovkách výtisků. Večery tu bývají dlouhé, slunce po celý rok zapadá o půl sedmé večer a tu se česká kniha stává vítaným pojítkem mezi domovem a touto vzdálenou krajinou. Rovněž československý rozhlas z Londýna a Bostonu je zde dobře slyšitelný a spojuje nás tak každý den s ostatním krajanským světem. Jsme přirozeně hrdi na náš konzulát v Mombase, kde má člověk možnost potěšit se pohledem na vlajku, svobodně vlající v horkém tropickém slunci.“
Baťovská továrna v Limuru. FOTO: Miloš Hoffmann
Z textu je patrné, s jakým odhodláním a energií se i malá skupina, oddělená od hlavního dění a válečné vřavy tisíci kilometry hor, savan a moře, snažila přispět svou troškou ke společnému úsilí. Komunita se koncentrovala převážně v hlavním městě Nairobi a přístavní Mombase, byť několik Čechů například působilo coby úředníci a důlní inženýři ve zlatých dolech u Kakamegy, nedaleko od Viktoriina jezera.
Na předchozích řádcích ovšem nezaznělo, že tím hlavním motorem krajanských aktivit a rezervoárem vojenských dobrovolníků byli baťovci. První prodejna obuvnického koncernu otevřela své výklady již v roce 1932 a od té doby přibylo dalších šestnáct poboček. Na jaře 1939 vyrostla menší továrna v Mombase, ale z bezpečnostních důvodů bylo třeba strategickou výrobu brzy přesunout do vnitrozemí. Tak se zrodil zbrusu nový závod v Limuru, necelých čtyřicet kilometrů od Nairobi. Vyrábělo se tu kožené zboží, gumová obuv, oděvy, a počet zaměstnanců do konce války vystoupal na tisícovku. Baťovští manažeři, poslaní ze Zlína, například František Jakubec (jeho příběh naleznete na webu www.czechoslovaktalks.com), vybudovali v náročných podmínkách perfektně fungující obchodní síť, která kvalitními výrobky za přijatelnou cenu a rychlou distribucí ovládla trh.
Firma Baťa se vzorně starala také o své lokální zaměstnance, byla pro ně vystavěna ubytovací zařízení, měli k dispozici sportoviště a lékaře. Občas se konaly i přátelská fotbalová utkání mezi baťovskými týmy z Limuru a Nairobi. Pozitivní podnikatelský duch se z firmy přelil i do zbytku krajanské rodiny v celé Britské Východní Africe a porážka Německa ve válce spolu s osvobozením Československa znamenaly zaslouženou odměnu za roky neúnavné práce. Čechy konkrétně v Keni i poté čekala řada výzev: krvavé povstání Mau Mau proti koloniální správě v 50. letech, ochod Britů, vyhlášení samostatnosti a následné politické turbulence. Vše úspěšně zvládli a v zemi dodnes najdete české stopy, včetně prosperující továrny Baťa v Limuru a prodejen ve velkých městech.