Ani já nejsem výjimkou. Taky občas hledám problémy tam, kde nejsou. Jakoby těch opravdu vážných kolem nás nebylo dost. Snažím se sice hledat i radosti, ale někdy si taky zbytečně vymýšlím různá kdyby nebo ale…
Za své životní krédo považuji spojovat příjemné s užitečným. Vím, není to příliš originální. Je to cíl, kterého se dá při troše dobré vůle a načasování dosáhnout poměrně snadno. Nevyjde to vždycky. Třeba vůli ani čas na deset tisíc kroků lesem (byť ho máme za humny) nemám každý den. Ale kdykoli se „spojení“ vydaří, je pro mě v této životní etapě jedním z mála pocitů satisfakce. A radosti téměř krystalické…
Tohle štěstí mě potkalo právě minulý víkend. V nebývalé míře. A jelikož ten zmíněný pocit ve mně stále ještě doznívá, pokusím se vám ho předat. Jen tak. Pro srovnání.
Výchozím bodem byla oslava devadesátých narozenin mojí maminky, která letos vyšla přesně na sobotu 16. března. Při maminčině kondici za přítomnosti Alzheimerovy choroby, diagnostikované už před dvanácti lety, je to radostná událost sama o sobě.
Cestu do Brna jsem proto avizovala dlouho dopředu, aby s tím omladina počítala, a pro sebe a svého muže jsem její účel spojila s prvním výjezdem na Moravu nikoli autem, ale bydlíkem. Loni a předloni jsme naše seniorské cestování kvůli mým problémům po úrazu kolene poněkud zanedbali, takže letošní sezónu bylo třeba zahájit co nejdříve.
Jako obvykle jsem tedy naplánovala třídenní výlet se zastávkami podle vlastního výběru, ale zároveň v chápavém kontextu s manželovými požadavky: pravidelný odpočinek, kvalita vozovky, čerpací stanice ONO na trase a především rovinka na přenocování u vytipovaných hospůdek. S dobře ošetřeným točeným a klasikou na jídelním lístku. Můj muž vytiskl jako vždy logisticky dokonalý itinerář a v pátek krátce před desátou jsme vyrazili. Počasí nám vyšlo i bez objednávky. Bez větru a deště, chladno zrána, přes den slunečno. Páteční doprava klidná, jízda Vysočinou probouzející se jarem ubíhala v příjemném rozpoložení.
Můj první naplánovaný cíl byl zámek a bývalý cisterciácký klášter ve Žďáru nad Sázavou. Před čtyřmi lety jsme jej totiž v rámci putování po stopách Santiniho vynechali. Procházka rozlehlým areálem, byť jen zvenku, byla mimořádně osvěžující. Potom jen rychlá česnečka v restauraci u parkoviště, protože můj hlavní zájem směřoval do Nového Města na Moravě.
Mám po tatínkovi vzácnou památku. Obrázek ve starožitném rámu, který tatínkovi osobně daroval Josef Jambor. Chtěla jsem proto navštívit výstavní síň, kde bych viděla ještě pár dalších obrazů známého malíře Vysočiny. V Tišnově, kde jsme měli nocovat, sice malíř žil a je tam i galerie s názvem Jamborův dům, ale stálou expozici jeho díla nemají. A tak jsem se dozvěděla o Horácké galerii.
Zaparkovali jsme pár kroků od ní, přímo na novoměstském náměstí. Za pouhých deset korun na hodinu. A zatímco pro mého muže nadešel plánovaný čas odpočinku v bydlíku, já jsem si dopřála – možná trochu neplánovaně – ohromující kulturní zážitek. Expozici v takovém rozsahu jsem totiž vůbec nečekala.
Jako první mě šokovala cena vstupného. Dvacet pět korun českých!!! Neuvěřitelné.
„Naše paní ředitelka podporuje umění a chce, aby bylo dostupné každému…“
Vysvětlení sympatické průvodkyně mi přišlo jako z jiné dimenze. A když mě úplně samotnou, místnost po místnosti provedla celým křídlem bývalého zámku, jen jsem žasla nad množstvím děl nejslavnějších českých sochařů a malířů krajinářů… J.V.Myslbek, Jan Štursa, Vincenc Makovský, ale i skleněné objekty Jaroslava Svobody. A kromě nádherných pohledů do kraje, zachycených rukou Josefa Jambora jsem mohla obdivovat i obrazy Oldřicha Blažíčka, Bohdana Laciny a dalších slavných rodáků či milovníků Vysočiny. Nechybělo ani moderní umění a instalace překrásných fotografií. Své nadšení z formy i obsahu expozice jsem pak mohla sdělit přímo paní ředitelce Věře Staňkové, s níž jsem si aspoň krátce popovídala a tím završila svoji návštěvu Horácké galerie, kterou všem vřele doporučuji.
V Předklášteří jsem konečně na vlastní oči viděla filigránský portál slavného kláštera Porta Coeli a o kousek dál v Tišnově jsme se po dobré večeři v historické hospůdce Na Humpolce a následné procházce podél Svratky uložili ke spánku.
V sobotu jsem si v bystrckém Domově seniorů načesala a oblékla jubilantku, jeden její vnuk nás odvezl do restaurace, druhý přinesl vynikající dort a vnučka nádhernou kytici. Pravnoučátka zařídila, aby se babička ani chviličku nenudila a já jsem jen po třech hodinách vyťukala pin… Strávili jsme společně krásné odpoledne, o kterém už večer babička nevěděla vůbec nic. Ale když pan vrchní nesl na stůl dort se zapálenou devadesátkou a celá hospoda zpívala hod-ně ště-stí zdra-ví, milá babičko… tak vím jistě, že byla šťastná.
Večer jsme zakončili s mladýma ve Starobrnu na Mendláku, v neděli ještě krátká návštěva babičky v domově, pak kafíčko u našich brněnských přátel a naprosto pohodová, klidná cesta zpátky domů.
Nevím, jak je to možné, ale tak silnou esenci spojení příjemného s užitečným jsem dlouho nezažila. Nenašla jsem v něm jedinou chybičku, jediné klopýtnutí, nebyla ani jediná nepatrná hádka. Nemám si vůbec nač stěžovat. Je to normální? Až se bojím, co přijde. Nechci se rouhat, ale i kdyby… počítám s tím. Ten dokonalý víkend mi za to stál.
Krásné vztahy v běhu času i vám přeje
HŠ.
