(pokračování 1. dílu)
Práci jsme dokončili bez dalších incidentů. Stěhovák nepřijel, majitel se staral o svůj byznys, blondýnka nevycházela z bytu, a tak jsme se nemuseli s nikým dohadovat, že naše nářadí leží v cestě. Slyšeli jsme, že slečna uklízí. Za dveřmi předl vysavač, zaslechly jsme tupé zvuky stěhování nábytku, bouchání nádobí, občasné žuchnutí knih, které vkládala do kufrů a házení oděvů přistávající na podlaze. Zatímco si balila věci, poslouchala hudbu a zpívala si. Z nějakého důvodu byla šťastná. Byl jsem rád, že se nenechala pohltit vnitřním vztekem.
Bylo krátce po poledni, když jsme s prací konečně byli hotovi. Začal jsem sbírat rozházené nářadí, zatímco Jerry dokončoval tmelení vnitřních obložení. Stiskl spoušť pistole se silikonem a táhl rovnou čáru těsnící hmoty od horní lišty dolů až k parapetu jako by měl rýsovací pero. Bronzový silikon se na slunci třpytil, uvolňoval kyselinu octovou a smrděl. Najednou se uprostřed linky Jerry zastavil.
„Podívej, Jane, máme návštěvu.” Obličej měl obrácený k chodníku. „Strážní andělé přijeli, aby nás ochránili před nebezpečím.” Přistoupil jsem k oknu. Před naším Mercedesem právě zaparkovali dva policisté. Vystoupili z auta a zírali na náš náklaďák. Měli s sebou psa, německého ovčáka, který seděl na zadním sedadle. Ti dva muži pomalu obešli naše auto, mluvili spolu a vrátili se zpět. Jejich Fordka zablokovala náš Mercedes, abysme nemohli vyjet na silnici. Policisté se posadili do auta a čekali. Přišlo mi to podezřelé. Jerry jako by mi četl myšlenky mě utěšoval. „Hlídkujou okolí,” řekl s naprostou jistotou. „To je dobře pro zdejší komunitu. Je skandální, kolik Židů se v tomhle distriktu stane obětí zločineckých gangů. Týdně se zde stanou dvě až tři násilnosti, ale samozřejmě se o tom v The New York Times nedozvíš, protože označovat lokální obyvatele za zločince by bylo politicky nekorektní.” Dokončil tu započatou linku. „Nevadí. Tady jsme skončili. Pojďme všechno uklidit a přesunout se dál. Mám tady toho místa plný zuby. Vezmi olověný závaží a následuj mě.” Popadl starý okenní rám a zamířil dolů. Ve chvíli kdy odemykal auto, oba policisté vyběhli ven. Řidič policejní Fordky otevřel zadní dveře, aby uvolnil místo psovi, který netrpělivě čekal uvnitř. Přiblížili se k nám.
„Dobré odpoledne, sir. Mohu vidět Váš řidičský průkaz?” řekl první policista.
Jerry se na něj překvapeně a podrážděně podíval, sáhl do náprsní kapsy pro peněženku, vytáhl průkaz a podal plastovou kartu policistovi. „Lov na zloděje, strážníku?” zeptal se.
„Co? Ani ne,” odpověděl policista neochotně, a aniž by se podíval na Jerryho, přečetl nahlas jeho jméno: „Jste Jeremaja Bernezie?”
„To jsem,“ odpověděl Jerry přikývnutím. Policista předal Jerryho kartu svému kolegovi, který ji popadl a zmizel s ní v policejním autě. „Pane Bernezie, otevřel byste dveře svého auta?” dožadoval se.
„Co se tu sakra děje?” mumlal Jerry dostatečně slyšitelně, aby ho policista slyšel. Ten předstíral, že je hluchý. Nakoukl dovnitř auta a pustil psa z vodítka.
„Jdi a hledej!” přikázal. Pes vyskočil na přední sedadlo a očichal předměty rozházené na palubní desce. Pak sklonil hlavu, aby hledal na podlaze. Ležely tam nějaké staré rukavice, ale pes od nich odvrátil hlavu. Vlčák skočil zpět do nákladového prostoru a očichal kartonové krabice s tmely a smaltovanými barvami, plastová pouzdra, kovové krabice a skleněné nádoby naplněné maticemi a šrouby. Přičichl také k vnitřním stěnám auta, k plexisklovým kapsám a sezónním bundám pro špatné počasí, které Jerry z náklaďáku nikdy nevyndaval. Pes zavrtěl ocasem, že splnil svůj úkol, vrátil se k policistovi a žádal odměnu.
Konečně Jerry pochopil, oč jim jde. „Strážníku, hledáte v mém autě drogy?” řekl udiveně a hlas se mu třásl. „To musí být nějakej omyl. Jsem sklenář a ne cukrář.”
Policista neodpověděl. Mezitím přišel jeho kolega a předal Jerrymu řidičský průkaz. „Je čistý. Žádný záznam,“ řekl.
To Jerryho povzbudilo a začal být asertivní. „Páni policisté, přišli jste sem se psem, zabarikádovali jste můj Mercedes svým autem, prozkoumali jste moje pracovní vozidlo se zvířetem vycvičeným k odhalování drog jako bych byl zločinec a ignorujete moje otázky. Žádám o vysvětlení. Oč se vám jedná?”
Druhý policista se k němu otočil. „Máme zprávu, že v této oblasti distribuujete a prodáváte metamfetamin.”
„Cože? Metamfetamin? Zprávu? Děláte si ze mě blázny. Od koho?”
„Nevíme. Myslím, že od někoho, kdo bydlí v tomto domě. Víte o někom, kdo Vás tu nemá rád? Náš operátor nám řekl, že hlas volajícího byla nějaká mladá žena, která si nepřála být identifikována. Ale jak jsem řekl, nic jsme nenašli a byl to hoax. Omlouváme se za způsobené nepříjemnosti, sir.”
Nemohl jsem uvěřit, co jsem slyšel. Bylo to jako rána pěstí do obličeje. Opravdu si ta ničemná blondýnka vymyslela historku, že Jerry prodává drogy a zavolala policii, aby nás prověřila? Zvedl jsem oči k oknu, kde jsem ji viděl naposledy. Stále tam byla, stála za průhledným závěsem a sledovala celou scénu z druhého patra. Křenila se spokojeností. Když se naše pohledy setkaly, rychle se stáhla z okna a zmizela. Jerry, který byl o sekundu pomalejší, neviděl nic než pohyb závěsu, o který se omylem otřela. Ale také pochopil.
„Ta šikse!” povzdechl si a ukázal na horní okno. Policisté vzhlédli, a když nikoho neviděli podívali se zmateně zpět na Jerryho. „To je jednoduchý! Byla to ona, kdo vás zavolal,” a ukázal nahoru. „Ta malá mrcha se mi pomstila. Je tak mladá a už tak prohnilá! Lituju toho, kdo s ní bude jednou žít.” Najednou, jako by si vzpomněl, jaké měl plány se podíval na hodinky. „Sakra! Za půl hodiny musím být na Park Avenue.” Obrátil se na policisty. „Pánové, už víte, že jste plejtvali svým i mým časem a penězi daňových poplatníků. Vzali byste svý vozidlo, abych mohl tohle místo opustit během pěti minut?”
„Promiňte?” řekl druhý policista zjevně podrážděný Jerryho tónem. Oba se na sebe podívali. „Zajisté. Ale než Vás pustíme, zaplatíte pokutu.”
„Dejte mi pokoj! Za co?”
„Porušil jste pravidla silničního provozu. Zaparkoval jste auto na chodníku a zablokoval průchod pro chodce. Za nelegální parkování dostanete tiket a zaplatíte padesát dolarů.”
„No to tedy ne. Řídím komerční vozidlo a ty mají výjimku. Auto bylo celou dobu otevřené a já byl od něj jen šest metrů.”
„Pane, chcete zaplatit tři sta třicet dolarů za zablokování cesty pro invalidy?” řekl policista ostře. „Ne, že? Dobře si tedy rozmyslete, jestli mi radši dáte pět babek hned nebo tiket za tři krát sto a třicet k tomu. Pospěšte si, nebo změním názor.” Jerry naštvaně vytáhl peněženku.
Když byli policisté pryč, Jerry se propadl do melancholie. „Celý svět je proti mně. Nezasloužím si, aby se mnou takhle zacházeli. Lámu si tělo pro nic za nic na tomhle špinavym místě, a aby toho nebylo málo, dva padlí andělé se vynoří z geheny a okradou mě o prachy, pro který jsem se dřel přes půl dne. Není to fér. Prostě není. Tu zatracenou pokutu měl zaplatit Šlojme, ne já.”
Ignoroval jsem jeho melancholii. Sám jsem byl zděšený. „Napadlo by tě někdy, že ta blondýnka bude tak zlomyslná, že se nám pomstí kvůli několika kusům nářadí a zavolá policii? Nikdy bych tomu nevěřil. Teď jsem na sebe naštvaný, že jsem byl tak naivní a věřil jsem, že je, kým se zdála být—hezká, slušná a nevinná. A místo toho...”.
Jerry se probral z melancholie. Slyšel slovo ‚žena‘ a to ho nakoplo do reality. Na téma žen byl odborníkem těžkého kalibru. V minulosti žil se dvěma manželkami a obě se s ním rozvedly. Věřil, že nikdo jiný není tak kvalifikovaný mluvit o manželství a ženách jako on. „Hezká žena, Jane,“ začal, „je jako zlatý kroužek v nose prasečího čenichu. Ženská tvář neříká nic o kvalitě její duše ani o kvantitě jejího mozku. Mohl bych o tom přednášet, ale ne teď. Kolik je hodin? Sakra! Ve dvě musím být v Park Avenue. Pojďme rychle zpátky, abysme rozebrali tu zatracenou rampu! Zpropadení policajti mě okradli o patnáct minut. Tihle líní červi nemají ponětí, kolik práce jsem už mohl mít za sebou, kdyby mě nezdržovali.“
Slunce zapadalo za domy a večer se přiblížil. Čas byl neúprosný. Nasedli jsme do náklaďáku a odjížděli za dalším zákazníkem.
Ten den jsem zůstal s Jerrym až do jedenácti. Prosil mě o to. A já se podvolil. Stejně mě doma nikdo nečekal.
(Konec příběhu)
