Tak už zase rostou! Letos je to i u nás v horách trochu dříve než obvykle. Většinou nacházím první jarní houby začátkem dubna. Ale procházím se a dívám se, jestli už náhodou něco nenajdu samozřejmě hned, jakmile to počasí dovolí.
Včera v lese bylo příjemně, sice mokro, ale hezky a klid. Na svém tradičním místečku na kraji lesa jsem nasbírala svoje letošní první kačenky, a tak jsem té procházky, i když foukal studený vítr, vůbec nelitovala. Obešla jsem ještě pro jistotu i další kačenková místa, ale na tom úplně prvním, co jsem kdy tyhle houby našla, není letos bohužel vůbec nic. Káceli tam kolem smrky kvůli kůrovci a na tomhle místečku jsou sice jen listnáče, ale tahali přes to ty pokácené smrky, je to tam celé rozryté, a tak se tam asi kačenkám letos nelíbí. Pár jsem jich ještě našla za samotou nad lesní vodárnou a to bylo všechno. Ještě že o ně nikdo nestojí, to bych třeba měla málo, ale takhle mi to úplně stačí.
Sbírat jsem je vlastně začala až před sedmi lety, do té doby jsem nic takového ani neznala. Rok před tím jsem byla po operaci v lázních, ve Františkových, a protože tehdy ještě nebyl žádný covid a do lázní tím pádem jezdila spousta cizinců, co platili valutama, tak pro nás, co jsme lázně, jak se jim říkalo nebo snad ještě říká "křížkové" potřebovali, zbývaly jen termíny před a po hlavní sezóně, takže na jaře nebo na podzim. Já jela hned po Velikonocích, nástup jsem měla třetího dubna a bylo to na tři neděle. Byly to krásné tři neděle. Na pokoji jsem byla s paní Lenkou, mladou proti mně, ale hned jsme si porozuměly a moc hezky jsme si tam tem.pobyt a dlouhé výlety do okolí užily. Lenka jenom litovala, že je v lázních zrovna v dubnu, protože to prý rostou smrže a ona o ně přijde. A já je tehdy vůbec neznala.
Příští rok na jaře, to už jsem na smrže úplně zapomněla, jsem šla na procházku po cestě lesem a nahoře, akorát na lesní křižovatce leželo něco zvláštního přede mnou na cestě. Jak tam přebíhaly srnky, tak to některá z nich asi vykopla až na cestu. Houbička, jakou jsem ještě nikdy neviděla. A já teda kouknu napravo do lesa a tam jich bylo spousta. Takových zvláštních houbiček na dlouhé, křehké duté noze, co když se zlomila, vypadala barevně a tím že byla dutá, úplně jako kost. A hlavička měla záhyby, jako mozek. Tak od té doby se s kačenkou českou, což je naše první jarní smržovitá houba, znám a sbírám ji.
Jenomže o ně nikdo jiný než já nestojí, chlapi doma "prašivky " nejedí a já už se zařekla, že houby nikomu nabízet a dávat nebudu. Navíc, jak každý správný houbař ví, se houby musí zpracovat hned, protože rychle plesniví, když jsou z lesa mokré. Mladým se do toho kolikrát hned nechtělo a já nemám zapotřebí, aby pak někdo řekl, nebo si třeba jen myslel a ani mi to neřekl, že jsem mu dala plesnivé houby. Navíc, když jsou zapařené nebo plesnivé, tak můžou být i jedlé houby jedovaté. Tak si je buďto udělám pro sebe, nebo je dám do mrazáku, někdy jen tak podušené, nebo obalené a ty už si pak člověk může vyndat a udělat, kdy se mu bude chtít.
Po těch prvních houbičkách rostou ještě pravé smrže v květnu a ty taky sbírám a jím jenom já. Ale já je mám ráda a můžu je jíst obalené s tatarkou, nebo jako směs na tousty, dělám si z nich houbové karbanátky a "boloňskou" omáčku na špagety a do lasagní, houbovou dršťkovku a kulajdu, bramboračku nebo houbový guláš, těstoviny s houbama nebo špagety se sýrovou houbovou omáčkou atd. A tak mi začala houbová sezóna a klidně si je budu zase letos jíst sama.