Takové historické exkurze by však zabraly příliš mnoho prostoru a nemohli bychom sledovat individuální příběhy zajímavých krajanů. Pro jednou udělejme výjimku a ponořme se mnohem hlouběji do historie při vyprávění o Češích v Nizozemí.
Zní to neuvěřitelně, ale spojení Čech se zemí větrných mlýnů, tulipánů, dřeváků a lahodných sýrů nalezneme již v kronikách z 11. století, které zmiňují věznění přemyslovského knížete Jaromíra v Utrechtu. Kronikář Kosmas, duchovní reformátor Milíč z Kroměříže, lékař a kartograf Mikuláš Klaudyán a další významné postavy našich středověkých dějin na západě Evropy buď delší čas pobývaly, případně se inspirovaly tamními myšlenkovými proudy. Obchodní styky se prohloubily zejména za vlády Lucemburků, kteří vládli v obou zemích. Mnoho holandských učenců studovalo na pražské univerzitě, později se v metropoli na Vltavě uchytili také tamní cínaři, kovolitci, tkalci gobelínů a zlatníci. Když přeskočíme ke dvoru Rudolfa II., najdeme v jeho službách tucet holandských malířů, kteří záhy dosáhli světového věhlasu.
Po bitvě na Bílé hoře se začala psát další důležitá kapitola. Český panovník Fridrich Falcký se i se svým dvorem uchýlil do Haagu. Historický dům na ulici Lange Voorhout, dee pobýval, pak dokonce dlouho sloužil jako sídlo nizozemského ministerstva financí. S králem přišlo i hojně českých a moravských šlechticů (Budovec z Budova, Slavata z Chlumu, Berka z Dubé a Lipé, páni z Mitrovic atd.) a intelektuálů, kterým zdejší liberální prostředí umožnilo tisknout doma zapovězené modlitební knížky a věroučná díla. Tím se dostáváme k „Učiteli národů“, Janu Amosi Komenskému, jenž zvolil coby svůj domov ve vyhnanství Amsterdam, kde strávil celkem čtrnáct let a vydal přes polovinu svého obsáhlého díla. Jak známo, pochován byl v nedalekém Naardenu, kde stojí „Comenius Museum“. Čistě pro zajímavost, roku 1937 byl pozemek s hrobem darován vládě Československé republiky, která nad ním zřídila kapli, dodnes sloužící jako poutní místo.
Komenského současník, rytec a kreslíř Václav Hollar, autor tisíců unikátních mědirytin, několik let tvořil v Nizozemí, než se nastálo usadil v Londýně. Na nejstarší univerzitě v Leidenu (založené roku 1575) studovalo mnoho českých exulantů, včetně Komenského vnuků či hraběte Františka Šporka, který v Haagu rovněž vstoupil mezi svobodné zednáře, jako zřejmě vůbec první našinec. Další jméno, jež nepochybně znáte: hudební skladatel František Škroup, autor hymny Kde domov můj. Méně se ví, že poté, co byl propuštěn ze Stavovského divadla a nevydařilo se mu dle představ ani provozování vlastní pěvecké školy, roku 1860 přijal místo kapelníka opěry v Rotterdamu a v přístavním městě je rovněž pohřben.
Hollarova rytina vyobrazující neklidné moře u Amsterdamu. FOTO: z archivu Martina Nekoly
Na konci 19. století přicházeli Češi ve velkých počtech pracovat do zemědělství, jako řemeslníci či horníci do uhelných dolů u obcí Schaesberg, Heerlen a Heerleheide v Limburgu, nejjižnější provincii. Když propukla v létě 1914 první světová válka, již delší dobu fungovaly krajanské spolky v Amsterdamu a Haagu. Nizozemí coby neutrální stát poskytlo také útočiště v Čechách pronásledovaným osobnostem v čele s malířem Emilem Fillou a samozřejmě T. G. Masarykem, který v září 1914, coby profesor pražské univerzity, na něhož byl rakouskými úřady vydán zatykač, v rotterdamském hotelu Weimar absolvoval první politické rozhovory s britskými novináři Robertem Setonem-Watsonem a Wickhamem Steedem. Tamtéž v říjnu obdržel vůbec první šek od amerických krajanů na zahraniční odbojové aktivity. Klidná atmosféra Nizozemí budoucímu prvnímu prezidentovi Československa umožnila důkladně promyslet příští kroky. S vyhlášením samostatné republiky 28. října 1918 se mnoho krajanů rozhodlo vrátit, nicméně český prapor v Nizozemí dál nesla firma Baťa, která na podzim 1920 otevřela první prodejnu v Amsterdamu a do konce dekády následovalo dalších devět. V obci Best nedaleko Eindhovenu navíc Baťa roku 1933 zakoupil rozsáhlé pozemky, kde následně na zelené louce vyrostlo městečko Batadorp – tři velké tovární haly, obytná čtvrť, internát, koupaliště, sportoviště a multifunkční jídelna, kde se konala i divadelní představení a mše.
Obě země sdílely neradostný osud v podobě nacistické okupace za druhé světové války, zatímco po jejím skončení se vývoj stočil opačným směrem. Nizozemí se začlenilo do rodiny stabilních západoevropských demokracií, Československo ovládla rudá totalita. Imigrační zákony byly poměrně přísné a pouze menšímu počtu československých exulantů (uvádí se okolo 200 lidí) z poúnorové vlny se povedlo v Nizozemí zakotvit natrvalo. Redakční kruh okolo Jana Berana od podzimu 1954 začal v Rotterdamu vydávat měsíčník Modrá revue, který se zařadil mezi nejdůležitější exilová periodika na západě Evropy. Byl založen zastřešující Výbor svobodných Čechoslováků v Holandsku, který pravidelně pořádal oslavy 28. října a narozenin Jana Amose Komenského a také letní tábory s výukou češtiny. Rovněž na univerzitách v Leidenu, Utrechtu a Amsterdamu bylo možné studovat český jazyk v rámci slovanských studií. Řada krajanů se na akademické půdě úspěšně etablovala, například historik Zdeněk Radslav Dittrich, odborník na mezinárodní daňové právo Jan Jarolímek a především sociolog Ivan Gaďourek. Tento brněnský rodák vedl mezi lety 1958-85 sociologický ústav na univerzitě v Groningenu a je považován za průkopníka nizozemské sociologie, včetně organizace prvních terénních průzkumů veřejného mínění.
Ve druhé polovině 60. let se v Československu uvolňovaly poměry a turisté měli dovoleno navštěvovat i západní Evropu, včetně Nizozemska. Několik stovek jich 21. srpna 1968 vyděšeně sledovalo zprávy o okupaci vojsky Varšavské smlouvy a rozvažovalo, zda se vrátit či požádat v zemi o politický azyl. Úřady byly mnohem benevolentnější a postupně umožnily trvalý pobyt asi dvěma tisícovkám Čechů a Slováků. Zástupci této poslední velké emigrační vlny možná zprvu měli v úmyslu pokračovat do zámoří, ale štědrý sociální systém a dostatek pracovních příležitostí je brzy přesvědčily, aby zůstali natrvalo. Spolkový život se dál rozvíjel, vznikaly kluby přátel československé kultury, od roku 1972 dokonce nějaký čas v Delftu fungovala tělocvičná jednota Sokol. Další oživení pochopitelně nastalo s pádem železné opony a dnes jsou vztahy obou zemí ne skvělé úrovni, o čemž ostatně svědčí i čilé aktivity českých center a škol v Amsterdamu a Rotterdamu.
Krátká exkurze letem česko-nizozemským světem je u konce. Zažloutlé stránky kronik nám stále poskytují bezpočet důkazů, že Češi v sobě už v raném novověku měli kosmopolitního ducha a nezdráhali se hledat lepší život za hranicemi české kotliny. Mějme také na paměti, že na staletých tradicích a vazbách můžeme lépe vystavět pilíře společné budoucnosti s mnoha národy, nejen v Evropě.
Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.
