To je ale fatální malér. Když mi Karel, se slovy „ber, vole, a sežer to ke slávě mé tety Julči, já toho mám doma asi pět kilo“ daroval přenádhernou flákotu domácího uzeného, které přivezl od příbuzných z Hodonínska, hned se mi před očima rozsvítil obraz talíře s hrbolatým návrším čočky na vrcholku zasněženého smaženou cibulkou, něžně se mazlícího s Julčíným voňavým masíčkem a elegantně spočívající okurčičkou. Hřích obžerství jsem neprodleně zahnal kamsi do tmy a v návalu slastné touhy si poslintal košili. No jo, jenže já doma zrovna nemám čočku. No, žádnej problém, hned ráno vlítnu do Alberta za rohem a zakoupím alespoň tři balení. Při té příležitosti se taky podívám, jak to tam zrekonstruovali, měli teď za tím účelem tři týdny zavřeno. A k obídku už budu mít koncert v hubě!
Činím dle plánu – ostrým krokem hladového leoparda vstupuji do čerstvě naleštěné haly a mířím do míst důvěrně mi známých, totiž do Oázy všelikých luštěnin. Trochu mě sice mate, že tentokrát je cesta nějak klikatější a nevede přímou lajnou na severozápad jako dřív, ale to zvládnu. Už zatáčím do čtvrté zátoky zleva, už se to blíží, už…
Kurňafix, co se děje? Tady žádná čočka není! Jsou tu nějaké jogurty, zakysané smetany, Pribináčky a podobné předměty, kterým se klasický čočko-uzeno-okurkožravec principiálně vyhýbá. To je zákeřná rána do vazu! Oni to tady předělali! Pod pláštíkem rekonstrukce rozbořili zavedené pořádky, narušili harmonii světa, ohrozili psychickou rovnováhu lidstva. Stojím tu, tupě hledím na kostku polotučného tvarohu a připadám si jako Krištof Kolumbus, kterému parta gaunerů někam zašantročila Ameriku. Čočko má milená, kvítečku mých nejušlechtilejších citů, kde jsi? Kam tě unesla a kde tě vězní ta Alberťácká mafie. Ale neboj, lásko, já tě najdu a osvobodím!
Vydávám se na pátrací expedici. Jsem něco jako bájný Athénský hrdina Théseus, bloudící Krétským labyrintem a hledající býka Mínotaura. A nejsem sám. Míjím spoustu mátožných postav s prázdnými vozíky a vyhaslými pohledy. Občas mě některá z nich sípavě osloví: „Pane, nevíte, kde najdu máslo?“ „Neviděl jste náhodou pult s uzeninami?“ „Máte tušení, kde jsou teď oleje?“ Potkávám maminku vlekoucí řvoucí robě a slyším její zoufalá slova: „Neboj se, Vojtíšku, až to najdem, tak ti to kindervajíčko koupím.“ Napadá mě, že jsem se omylem ocitl na sjezdu všech těch bludných Holanďanů, Ahasavérů a dalších týpků, co furt jen někam kráčej a cíle nenacházejí. Ale já svou čočku najdu, i kdybych měl tenhle zatracenej supermarket srovnat se zemí a jeho ředitele poslat do vyhnanství! Jsem tím přece povinován Karlově tetě Julče z Hodonínska, která v ohni a dýmu stvořila potěšení, jež na mě zatím toužebně čeká doma v ledničce.
Kdosi řekl, že moudrý je ten, kdo ví, kde moudrost hledat. Zastavuji tedy postaršího chlápka ve žlutém tričku s nápisem „Albert, čím vám můžeme posloužit…“. Tlačí někam do dálav trubkovou káru s bedničkami brambor, mrkve a ředkviček. Na můj úpěnlivý dotaz ohledně lokalizace čočky mi bohužel sděluje, že neví, protože mají po rekonstrukci otevřeno teprve dva dny a on je brigádník. Prý mě zavede k bramborám, mrkvi a ředkvičkám. Čuně jedno, chce snad, abych k uzenému dlabal brambory, mrkev nebo ředkvičky? Že se nestydí, až to tady zlikviduju, půjde taky do vyhnanství jako jeho ředitel!
Dál bloumám rekonstruovanou džunglí regálů, chlaďáků a pultů, čas běží, život utíká. Vtom však jakoby zahřměl velký třesk. Po mnohakilometrovém plahočení a všech těch útrapách znenadání opět stojím před jogurty a Lipánky a tupě civím na kostku polotučného tvarohu. Promiň, milovaná čočko, promiň, Karlova teto Julčo z Hodonínska, na tohle už nemám. Jsem psychicky zlomen, tenhle boj vzdávám. A taky promiň, voňavá uzená flákoto, že pokud odtud najdu východ a přijdu domů, sežeru tě jen tak s chlebem a hořčicí.
