(2. díl dvoudílného příběhu)
Procházel jsem hispánské tváře apoštolů a mé oči se zastavily na tváři Tadeáše. Vypadal jinak než ostatní postavy u stolu. Měl nejpodrobnější rysy obličeje, nejrealističtější výraz a proporčně přesný, černé kudrnaté vlasy, široké čelo a hustý knír pod širokým nosem. Měl na sobě oranžovou tuniku, seděl mezi Simonem a Matoušem, poslouchal jejich rozhovor, zatímco se mi díval přímo do očí, i když jsem se pohyboval zleva do prava. Musí to být autoportrét autora, uzavřel jsem. Prozkoumal jsem rohy lunety, ale žádný podpis neodhalil jeho jméno. Nevadí, byl jsem si stoprocentně jistý, že je to on. Ale jak se jmenoval? Cítil jsem, jak mi v hrudi stoupá vzrušení. Zvědavost rozlousknout rébus mě chytla za srdce. Věděl by to Jerry? Odvrátil jsem se od obrazu a hledal ho. Tiše seděl v lavici ve druhé řadě. Sestoupil jsem k němu po schodech. Jeho oči nepřítomně zkoumaly prostor mezi ním a jevištěm. Byly mokré. Plakal?
„Jsi v pořádku?” Zeptal jsem se ho. „Vypadáš tak unaveně!” Probral se ze své extáze a jeho rozmazané oči přistály na mé tváři.
„Jsem v pořádku. Jen jsem trochu cestoval ve stroji času,“ řekl tiše. Nikdy předtím jsem ho neviděl tak emocionálně vyčerpaného. Vždycky se mi zdál jako mačo, a teď jeho maska spadla z přísné tváře a odhalila jeho milující a soucitné já. „Představil jsem si svýho tátu jak sedí na týhle lavici, drží sidur ve svejch ztvrdlejch dlaních zjizvenejch od střepů skla jak se modlí. Skoro jsem ho viděl jak se sklání nad sněhobílými stránkami, jak se rytmicky houpe nahoru a dolů a je zabalenej do talitu a zpívá šema jisrael se svejma druhama z Ukrajiny. Když s ním loď připlula na Ellis Island, byl to ještě mladej muž, kterýmu bylo necelých třicet. Posílen partyzánskou válkou proti nackům byl plnej odhodlání tvrdě pracovat, aby se v týhle zemi uživil. Přijel s prázdnejma rukama a zemřel bohatej. Sloužil lidem v týhle čtvrti více než třicet let.“ Odmlčel se. „Je to tak nespravedlivý! Ti černí na schodech a on... Když otec přijel do Bed-Stuy, neměl nic. Žádný prachy, žádnej byt, žádný přátele, žádný pojištění, žádný zaměstnání. Neuměl jazyk—a dokázal to! Díky němu jsem, co jsem. A teď, když vstoupím do jeho bývalý synagogy, která bude zničena, nedokážu zadržet pláč.“
„Je mi to líto,” řekl jsem.
„Líto? Vy Slovani jste jako my Židi. Cítíte se taky provinile za to, co jste neudělali. Není to tvoje chyba, tak se neomlouvej,“ řekl ostře, vysmrkal se a pak zkontroloval čas. „Svatá krávo! Už dvě hodiny? Sundáme tu sračku ze zdi, Jane. Naložíme ji na náklaďák a odvezeme do jinýho kostela.“
Nelíbilo se mi, že ten obraz nazval sračkou. „Ten obraz je opravdu unikátní. Pořádný kus lidovýho umění.”
„Je mi to šumák,” zamumlal. „Přijeli jsme, abysme vyhověli zákazníkovi, kterej mě sem poslal, a odvezli ho pryč.”
„Víš, kdo ho namaloval?“
„Je mi to dvakrát šumák,” zamumlal znovu. „Nějakej Španěl. Říkali mu El Pintor,“ řekl po krátké odmlce.
„Takže to víš?” řekl jsem nadšeně.
„Když jsem tu byl před tejdnem, zdejší reverend mi o něm něco málo řekl. Vlastně se mi ten malíř tak nějak líbil, protože se taky dokázal uchytit. Pocházel prej z Asturie v severním Španělsku, když začala první válka. Španělé ho chtěli naverbovat do armády, ale on utekl do Havany a o tři roky později odplul do Ameriky. Tady se prosadil jako malíř. V Brooklynu prej namaloval víc kostelů. Proč se ptáš? Máš o něj zájem?”
„Myslím, že vím, jak vypadal,” řekl jsem.
„Jak bys to mohl vědět? Reverend to nevěděl, tak jak bys ty mohl?” Jerryho oči zazářily podezřením."
Otočil jsem se k lunetě. „Vidíš toho chlápka napravo, druhého od konce jak na nás zírá? Jak jinak vypadá? O kolik detailnější je jeho tvář než tváře ostatních apoštolů? To je El Pintorův autoportrét.”
Jerry přišel blíž a se zájmem si lunetu prohlédl. „Abych řekl pravdu, vypadá jinak. Možná máš pravdu! Svatá krávo! Reverend bude nadšenej, až mu to řeknu. Pojedeme k němu hned jak obraz naložíme. Chce ho pověsit ve svym novym kostele. Pojďme ho sundat!”
V sakristii jsme našli žebřík a sundali jsme čtyři části vitráže ze stěny. Práce to byla snadná, protože tabule byly zasazeny do hliníkového výlisku a přišroubovány k překližkové desce. Nejtěžší na té operaci bylo, aby se obraz nezlomil. Když jsme posouvali první desku dolů, podcenili jsme životnost olověných rámů a posunuli ji příliš hrubě. Sklo se ohnulo jako list papíru a téměř prasklo. Zbývající tři tabule jsme však sundali mnohem opatrněji.
Když byly čtyři části lunety bezpečně na podlaze, Jerry mě začal sekýrovat. „Uchop jeden z těch rohů a následuj mě. Naložíme je na postranici auta."
Vyšli jsme z kostela a odnesli tabule k autu. Skupina těch pěti mladíků stále ležela na schodech. Líně se dívali, jak ukládáme tabule na stojan, a povídali si o něčem, co jsme neslyšeli. Jerry zajistil tabule tyčí a vrátil se do kostela.
„Hned jsem tam,” zakřičel jsem na něj. „Mám žízeň a potřebuji doušek vody.”
„Dobře, ale pospěš si. Potřebuju pomoct s dalšíma dílama,“ zakřičel nazpět.
Odemkl jsem náklaďák a vypil celou láhev vody. Netušil jsem, že mladíci na schodech slyšeli náš rozhovor. Uvědomil jsem si, že něco chystají, až když jsem se k nim přiblížil a chtěl se protlačit kolem jejich těl. Nenechali mě. „Co se děje?” Řekl jsem tiše a zkřížil ruce na obranu. Všimli si mé nejistoty.
„Takže ty seš Trumpův fanda, you bitch?” řekl kápo s červenou čepicí.
„Proč si to myslíš?” zeptal jsem se ho.
„Slyšel sem, jaks vo tom mluvil s tim druhym bastardem.”
„Každý může mít svůj názor, nebo ne?”
„Jo, názor, you bitch. Teď poslouchej můj názor. Trump je sračka, madrfaka, blázen, blbec, suchar, hajzl, zloděj a kurva. To je můj názor, you bitch. Slyšels mě?”
„Dobře,” řekl jsem. „Když myslíš. Říkej si, co chceš. Tvoje angličtina mi nic neříká. Nechal bys mě projít? Můj šéf na mě čeká.”
„Je mi fuk, kdo na tebe kurva čeká,” řekl. Ostatní mladíci se zvedli ze schodů a obklopili mě.
„Pokud mě nepustíš, můj šéf přijde s velkým šroubovákem a ublíží ti,“ řekl jsem a snažil se ho vyděsit.
Začal se řechtat. Cítil jsem jeho kyselý dech. „Ať pro tebe ten bastard příde.”
Proud mladíkova bohatého slovníku přerušil Jerry. Otevřel a vehementně mával šroubovákem ve vzduchu. „Cos to říkal?” zařval na něj. „Jaks mě to nazval?” Přistoupil k mladíkovi a zastavil se jen jednu stopu od jeho tváře. Jejich břicha se téměř dotýkala.
„Slyšels, co sem řek, ne?” odpověděl mladík váhávě.
„Sir,” zasyčel mu Jerry do tváře, „oslovil jsem tě dvakrát zdvořile a s respektem. Stejnej respekt jsem očekával i od tebe. Místo toho jsi mě a mýho kolegu nazval svině, parchant, hajzl, popelář a sběrač harampádí. Je mi jedno, jak mluvíš o prezidentovi Spojených států, ale vadí mi, jak mluvíš o mně a mém kolegovi. Řekls toho dost, abych tě žaloval za verbální napadání a nenávist. Ještě jednu urážku a slibuju, že zavolám policajty.”
Mladíci ztuhli. Nenáviděli policajty možná ještě víc než nás. Schodiště bylo jejich bojištěm, které nechtěli opustit poraženi, ačkoli věděli, že nás nemohou přemoct. Teď slyšeli, že už nás ani nemohou urážet. Nenáviděli, že nemají další alternativu. Nakonec ustoupili a nechali nás jít. Když jsem kolem nich procházel, cítil jsem hněv v jejich póze. Skoro jsem slyšel, jak jejich myšlenky mluví. Kuli pomstu.
Vrátili jsme se do kostela. „Díky, zachránils mě,” řekl jsem Jerrymu, když za našimi zády zacvakly dveře.
„Skoro tě dostali. Věděl jsem, že ti parchanti na nás něco zkusí. Nezastaví se, dokud neskončej ve vězení.”
Vylezli jsme na pódium a popadli třetí tabuli. Byl to velký kus skla vysoký osm stop. Museli jsme ho celou cestu držet ve svislé poloze, abychom ho bezpečně přenesli do náklaďáku. Ztížily to schody jeviště a rozsypaná omítka na podlaze. Když jsem otevřel mohutné dveře, kluci byli pryč. Cítil jsem úlevu. Zanechali tam podpis: spoustu odpadků a kaluže plivanců. Zmizeli a já jsem v mozku vymazal podezření, že se nám chtěli pomstít. Umístili jsme tabuli na stojan a Jerry ji zajistil tyčí. Rychle jsme se vrátili pro čtvrtou tabuli skla a udělali jsme to samé. Byl to poslední kus a Jerry zajistil všechny čtyři tabule třemi dalšími tyčemi, aby nespadly z podstavce na hrbolaté vozovce.
„Podívej, sněží!” vykřikl jsem vzrušením. Vzhlédl na oblohu. Nadýchané sněhové vločky vířily vzduchem a měkce dopadaly na silnici.
„Naštěstí jsme skončili, Jane. Nasedni do auta a pojedeme odsud pryč.”
„Jo, ale než odjedeme, dojdu si na toalety,” řekl jsem.
„Jsou tu jedny. Pojď, ukážu ti je.”
Vešli jsme do kostela a Jerry mě vedl dolů do kuchyně. „Tamhle,” ukázal na dveře v rohu. „Vrátím se do hlavní lodi, abych řekl svý poslední sbohem s tatínkovou synagogou. Zavolej mě, až budeš hotov.”
Čůral jsem do starého pisoáru a přemýšlel, jestli mušle byla na tomto místě v době, kdy tady stávala synagoga. Zvýznamňovalo to důležitost mé fyzické úlevy. Cítil jsem se duchovně povznesený, když jsem si představil, že rabín a starší této komunity sem přicházeli, aby se zbavili břemene svých praskajících měchýřů. Najednou mou meditaci přerušil strašlivý hluk přicházející z ulice. Byla to rána za ránou. Ozval se hluk rozbitého skla, který padal řinčivě na silnici. V mysli mi probleskla myšlenka, že do našeho náklaďáku narazilo auto. Rychle jsem si zapnul poklopec, moč mi ještě kapala do trenýrek, a vyběhl jsem po schodech, abych se podíval, co se stalo. Rozrazil jsem mohutné dveře lokty a—krev v mých žilách klesla pod bod mrazu. Stáhlo se mi hrdlo a můj hlas nevydal ani hlásku. Těch pět mladíků stálo u našeho auta s baseballovými palicemi v rukou a rozbíjeli na kusy ty čtyři desky jedinečné kopie Poslední večeře Páně malované podle vzoru Leonarda Da Vinciho. Fungovali jako mlátička. Stáli v řadě, a když mladík vepředu dokončil své dílo zkázy, udělal místo mladíkovi za sebou a běžel se zařadit do řady vzadu. Kluci si své barbarství užívali. Chechtali se přitom a po každém zásahu sklo prokleli. Brzy byly všechny čtyři tabule rozbity na menší kousky. Ale ani potom mladíci nepřestali svou destruktivní hru. Rozbíjeli sklo na stále drobnější kousky podrážkami svých bot.
Běžel jsem do hlavní lodi pro Jerryho. Opět seděl na lavici ve druhé řadě a jeho mysl cestovala ve vzdáleném vesmíru. „Jerry – zvedni se – ta parta kluků - náš obraz - rozbíjejí ho na kusy!” Jerry na mě zíral zmatený mou nesrozumitelnou větou, ale trvalo mu málo času, než dal dohromady skládačku mých slov. Vyskočil, rozběhl se ke dveřím, rozkopl mohutné dveře, přeletěl schody a přistál v hromadě barevných střepů rozházených na chodníku i pod autem. O vteřinu později jsem ho dohonil. Kluci byli pryč. Pomsta byla dokonána. Tvář El Pintora byla rozdrcena. Vzpomínka na něj a jeho podobizna byla ztracena. Rána byla hluboká a bolest pálivá.
„Ježíši Kriste, vysvoboď nás od zlého!” zašeptal jsem zděšený tou scénou.
Stáli jsme u té hromady a hleděli na rozptýlené úlomky barevného odpadu. Sněhové vločky něžně přistávající na zátylku nás trochu ochladily, ale téměř okamžitě roztály a voda nám stékala pod košile. Chvíli jsme vypadali jako dva etruští kněží sklánějící se nad vnitřnostmi obětních zvířat a hledali odpovědi, proč k tomu barbarství došlo a co bychom měli dělat dál.
„Zdá se mi,” prolomil ticho Jerry a otočil ke mně hlavu, „že máš nějaký nevyřešený problém se svým Bohem.”
„Co tím myslíš?” zeptal jsem se ho zmateně.
„V posledních dvou hodinách ses modlili k Ježíši Kristu, aby nás osvobodil od zlého a podívej co se stalo.”
„Bůh není automat na kávu, který funguje, když do něho strčíš minci a prosíš ho, aby proměnil peklo v ráj,” řekl jsem na obranu.
„Fuckshioning, když strčíš kujna do slotu?” řekl a dělal si legraci z mé slovanské výslovnosti. „Můžu ti něco říct, frojnd? Budeme žít v pekle, dokud se necháme peklem oklamat. Modli se, jestli chceš, ale byl bych radši, kdybys s tím peklem bojoval”. Odmlčel se a rozhlédl se kolem. „Teď zavolám policajty a reverenda a ty si vezmeš koště a uklidíš ten nepořádek. Nemůžeme střepy nechat na chodníku. Děti by se mohly zranit. Ale než to udělám, nech mě mobilem vyfotit pár obrázků. Když řeknu policajtům, co se stalo, mohli by si myslet, že jsem si to vymyslel.”
