Věřte, nevěřte, i s popelnicí se někdy člověk pobaví. Když byl vnuk malý, byla to jeho nejoblíbenější hračka, třeba tehdy toužil být popelářem, jako spousta ostatních dětí, možné to je. Tuhle se k tomu přiznal i Ondřej Sokol v soutěži "Na lovu"! Budu se na to vnuka muset zeptat, jestlipak si ještě pamatuje tu říkanku: "Popeláři, to jsou páni, ti se vozí bez ustání. Těm když vjedou do ulice patří všechny popelnice..."
Zatím je v druháku na gymnáziu, ale čím jednou bude, kdo ví.
Moje vyprávění o naší popelnici ale není až tak staré. Bylo to loni a byl hezký slunečný červnový den, čtvrtek a dědeček odjel na ryby. Seděla jsem venku se snídaní a najednou slyším velké auto. Popeláři! No vždyť je přece čtvrtek! Ale kolem nás jen projeli, když před brankou nic nestálo a mě to došlo teprve, když jsem je viděla couvat k sousedům nad námi. To mi dědeček určitě udělal schválně, že tu popelnici nevyndal ven! Tak jsem jí popadla a vykutálela jí na silnici a oni mi jí, kluci hodní, když odjížděli dolů do vesnice, taky vysypali. Děkovala jsem, omlouvala se a pověděla jim, že "dědek si klidně odjel na ryby a na tu popelnici se vykašlal, asi aby mi dokázal, jak jsem bez něj nemožná" a jeden z popelářů se na mě káravě podíval a napomenul mě, že mám říkat "manžel" a ne dědek. Tak jsem se tomu zasmála a odpověděla mu, že po padesáti letech, co jsme manželé, už jsme oba jenom dědek a bába...
Popelnici jsem tedy zachránila, ale abych se mohla pustit do opravy vestičky, co jsem měla ten den naplánovanou, musela jsem si nejdřív najít zažehlovací vliselin, co jsem si koupila, když jsem byla naposledy ve městě. Prostě jsem ho někam založila a vůbec nevěděla kam... No vždyť to říkám, už jsem bába zapomětlivá, to se mi stává čím dál častěji. Když jsem ho konečně našla, opravila jsem si s ním svou starou, milovanou a za leta prodřenou džínovou vestičku s kapucí. Tu vestu jsem koupila před spoustou let u kamarádky Ireny v sekáči a od té doby si bez ní neumím představit léto, houby a hlavně dovolenou. Má, stejně jako džínová bunda, spoustu kapes (celých šest) a všechno se mi do nich vejde. Prostě paráda. Ale byla lehce jetá už tehdy, když jsem si jí koupila a teď už je to taková moje chudinka. Už loni nebo předloni jsem na ní měnila bílé látkové proužky po stranách, ty co tam byly se úplně prodřely a rozpadly. No a celkově už byla opravdu hrozně řídká, tak snad jsem to s tím zažehlením vliselinu trochu zpevnila. Po opravě zase vypadala moc hezky, prostě moje úžasná vestička. Na co bych si kupovala novou, tahle mi ještě chvilku poslouží.
Seděla jsem si s tím šitím venku v lehátku, když přijel dědeček z ryb a dovezl si nějakou rybu a jahody z plantáží ze Svádova. Rybu si vykuchal, upekl a snědl a jahody si dal na pekáči zmrznout do mrazáku s tím, že si je pak sesype do krabiček. Mě teda nic nenabídnul, asi jsem si to nezasloužila... Skoro jako kdyby tušil, co ošklivého jsem o něm řekla, no sakra, přece není vševědoucí!
Jo a za tu popelnici mě ani nepochválil. Dědek jeden... :-)
