Co podporujete – vy byste nás k tomu měly přímo motivovat, vytvářet nám k tomu podmínky, chválit nás za to! Na svých rokováních všeho druhu, ať už se jedná o hromadné babince v kavárnách či pouhé náhodné drbací meetingy před samoobsluhou, byste se měly jedna před druhou pyšně chvástat, jakej že je ten váš bezvadnej hračička! Kamarádky by vám měly závidět, že je váš Pepča, Peťulka, Kája, Bohoušek atd. tak báječně tvůrčím a roztomilým způsobem hravý, kdežto jejich Vojta, Ruprecht či Cyril se jen tak s vyhaslým pohledem vleče bahnem životní pouti. Neboť vězte, milé ženy a dívky, že právě hravost je nejhodnotnější mužskou vlastností! Zapomeňte na ta otřepaná klišé, že chlap má být hlavně statečný, spolehlivý, čestný a podobně – takovej bejt samozřejmě může, ale každý korektní psycholog vám potvrdí, že bez hračičkovitého mentálního základu se mu to nikdy nepovede. (Pokud vám to ten psycholog nepotvrdí, tak se na fakultě blbě učil nebo má doma zlou ženu dominu, a podle mě by mu měl být preventivně odebrán diplom.)
Pozoruhodné je, jak se touha hrát si permanentně dere z chlapských niter na povrch. Doslova si proklovává cestičku na světlo boží, jako kuře, jež právě prorazilo skořápku. Typický příklad jsem osobně nedávno zažil v jedné vinárničce, v níž jsem osaměle popíjel dvojku Rulandy. Vedle u stolu seděli čtyři vážní seriózní pánové, před každým ležel na stole mobilní telefon. Všiml jsem si, že pánové občas na svůj přístroj nepřívětivě pohlížejí, jakoby se obávali, že určitě co nevidět někdo něco nepříjemného zavolá. Pak ale chlápek v čele pronesl geniální větu: „Hele, kluci, pojďme si dát hru, že komu prvnímu zavolá jeho stará, ten zaplatí celou útratu.“ Všichni nadšeně souhlasili a atmosféra u stolu evidentně oživla. Ti muži byli náhle zataženi do napínavé smysluplné hry, jejich očka se rozzářila, konverzace se stala dynamičtější. Na své telefony už nepohlíželi zachmuřeně, nýbrž s napětím. Již to nebyl netečný mrtvý předmět, nýbrž herní fenomén, cosi jako kulička poskakující po roztočeném talíři rulety. Řekl bych, že ti čtyři hoši byli náhle o mnoho procent šťastnější než před chvílí, neboť si začali hrát.
V této souvislosti jsem si také vzpomněl na starodávnou událost, která nádherně dokumentuje, jak je to naše mužské bažení po hraní si nápadité a houževnaté. Stalo se to ještě v době hlubokého „socíku“ v mé rodné vísce. V místní hospodě Na střelnici se při katerní hře zvané Bulka těžce servali traktorista Jindřich S. a rostlinář Lubomír Ž. Rozbíjely se tenkrát půllitry o hlavu, přijela záchranka, přijeli policajti, vesnice měla senzaci, o které se před samoobsluhou vedly obsáhlé debaty. Trestní komise Místního národního výboru rázně projednala toto hrubé narušení socialistických občanských vztahů a Na střelnici se nad výčepem objevila orazítkovaná cedule „Přísný zákaz karetních her!“ Socialistické vztahy tím sice byly zachráněny, nicméně psychický stav soudruhů chlapů byl evidentně poškozen. Nejlíp to vyjádřil hostinský pan Kučeřík: „Voni mi tu teď seděj jako bulíci a čuměj do prázdna jako zpráskaný čoklové.“ Nápravu zahájil elektrikář pan Kubeš, který do hospody přinesl takzvanou čamrdu neboli roztáčecí šestihrannou kostičku na tyčince, kterou doma sebral vnoučkovi Josífkovi. A představte si, ono se to chytlo! Lokálem zase zašveholily vítězné výkřiky i lkaní poražených, pan Kučeřík opět svižně roznášel pivka, kafička s malým rumem či panáky „vovsa“, což byla něžná přezdívka tehdy populární zelené peprmintové kořalky. A nezůstalo jen u čamrdy, potupně se Na střelnici začaly „mastit“ i vrhcáby, domino, pexeso a dokonce byla sem tam k vidění i vášnivá partie Člověče, nezlob se! Mužská potřeba hrát si prostě vytryskla mocným náhradním pramenem a našla si nová řečiště. Pan Kučeřík to spokojeně okomentoval: „Sice si tady někdy připadám jako ve školní družině, ale aspoň je v hospodě zase nějakej cvrkot!“
Nebudu zdržovat, milé dámy, jen si to drobátko shrňme. Nezesměšňovat nás! Nebránit nám! Pochopit a podporovat to! A budete mít doma sladké, duševně harmonické, hebké plyšáčky. Vřele vám doporučuju, pustit si pár dílů úžasného a slavného Pojarova animovaného seriálu Potkali se u Kolína. Hlavně ty pasáže, kdy velký medvěd říká tomu malému: „Pojďte, pane, budeme si hrát!“
