Ale teď je jaro, předpověď příznivá a přede mnou jeden obyčejný den.
Zatím, podotýkám, ZATÍM, se z postele dostávám bez loupání v kříži, bolesti v kloubech, i když už to není to, co bývalo. Vždyť to zná každý, komu na zádech leží sedm nebo i více křížků. Běžnou ranní rutinu zvládám s přehledem, proti ostatním dnům si místo čaje dopřeju kávu. Na kávovaru snížím sílu, abych později neměla výčitky, až si někde budu chtít vychutnat další šálek. Maminka by mi řekla, že piju vývar z ponožek. Měla by pravdu.
Mrknu do zrcadla a vyhodnotím, že větší vizážistická péče tomu obličeji prospěje. Nepřeháním to, abych nevypadala jako stará indiánská babička, kterou kvůli zmalování zařadili mezi ostatní bojovníky. Po tomto doslova obřadu si uvědomím, že jsem ještě nezavolala manželovi. Je na chalupě. Práci pro jiné už dávno pověsil na hřebík. Sdělíme si povětrnostní podmínky, co si uvaří, co má v plánu a kdy přijedu. S pozdravem a podotknutím, ať na sebe dáváme pozor, hovor ukončíme.
Náš "letní byt" máme již téměř dvacet let pronajatý na celý rok. Přemýšlím v protimluvu - letní byt na celý rok?! Pro manžela vyhovující při všech jeho sportovních choutkách: blízké hřiště na nohejbal, u golfového je za hodinu, tenis, krajinu protkanou cyklostezkami a řeku pro rybaření má cobykamenemdohodil a zbytek doběhl. Pokud ho nedoprovázím, pak ze všech nabídek aktivně využívám kolo. Nevýhodou této chalupy je žádný prostor pro pěstování čehokoliv. A tak s malou závistí si pročítám články o přípravě půdy k zasetí semínek, umístění sazeniček, hrabání starého listí, zakládání kompostu a dalších prací spojených se zahrádkou. Mé dny jsou od všech těchto prací oproštěny. Bohužel, protože nemohu pěstovat moje oblíbené kopretiny.
S vedoucím místem jsem letos v lednu praštila, domluvila si další obsah a povinnosti, a práci tak beru jako rozmar důchodkyně. Jdu za kolegyní Renatou domluvit podrobnosti naší zítřejší pracovní schůzky. Nezdržím se dlouho, nic se přece nemá přehánět. Mám před sebou zábavnější povyražení. Svém praktickému lékaři musím předat výsledky jednoho odborného vyšetření, naštěstí vše vpořádku. Měla bych opět absolvovat preventivní prohlídku. Mnoho přítomných pacientů mě však odradí, nejen kvůli nechuti čekat, ale chci se vyhnout dalšímu konstatovávní mého lékaře: stále nehubnete. V duchu kroutím hlavou nad neúctou ke starému člověku, ale jen chvilku. Můj praktický lékař je skvělý, a kdyby moje nadváha byla alarmující a život ohrožující, nasadil by silnější páky. Domlouvám si termín se sestřičkou. Za ty dva měsíce se mi snad podaří nějaké to deko shodit.
Telefonní diář mi oznámí, že za půl hodiny mám být u kadeřnice. Stíhám vše v klidu, usedám do křesla a sleduji zručné ruce míchající barvu, po které, kdyby vlasy uměly mluvit, mé šediny by hulákaly na všechny světové strany. Čítávám si na internetu úvahy na téma nechat přírodu tvořit v podobě bělajícího povrchu hlavy, jenže já jsem stále spokojená s tmavým porostem. I když uměle přetvořeným. Více než hodinka bezcílného klábosení, komentování chování té či oné rádobycelebrity, listování babskými časopisy se stejným nebo jen maličko odlišným obsahem. U kadeřnice se dozvím všechno, co se v našem okolí děje. CIA, FBI, Mosad a jiné organizace by se zde mohly učit.
Blíží se poledne a hlad si našel cestu do mého mozku. Když jsem doma sama, nevařím. Dnes jdu na oběd s bývalou švagrovou. Kdyby můj bratr věděl, že se s jeho exmanželkou občas potkám, kroutil by hlavou. Jenže my dvě jsme se přes jejich patálie přenesly a teď vzpomínáme a probíráme radosti i starosti našich životů. V Praze v současné drahé době je možné se najíst dobře a bez obav, že náš rozpočet dostane tvrdý zásah. Zvenčí ona hospůdka je tak nevábná, že ji každý nezasvěcený člověk mine s opovržením. Ale našinec ví a zná. Uvnitř to hučí jako v úle, dva číšníci doslova kmitají, hostům přinášejí talíře s obsahem, nad kterým by můj děda prohlásil, že je to kvantum jídla, jako kdybych šla na pařezy. Tady na svých hostech nešetří. Před námi přistály šunkofleky. Vynikající. Švagrová podotýká, že by nám stačila jedna porce pro obě. Uculuiji se, protože vím, že po prvním soustu to v nás zmizí všechno. Každá zaplatíme 140 kaček a jdeme naše plná břicha rozchodit. Jen tak na oko, protože si naše setkání neumíme představit bez kávičky a dortíku. Na nejbližší zastávce nastupujeme do tramvaje s cílem dojet do kavárny v centru města. Navzájem se utěšujeme, že svému tělu dopřáváme dostatek pohybu pro slehnutí oběda a utvoření místa pro pařížšký dort.
Společné chvíle jsme poněkud protáhly, musíme se rozloučit, protože mám sjednanou schůzku v bance. Blíží se konec mého penzijního připojištění, tak musím rozhodnout, co bude dál. Čeká mě další cesta pražskou "emhádé", v odpoledních hodinách silně zaplněnou. Sednout si už nějaký ten pátek nemám problém. Dokonce i příležitostná kontrola po mně nechce žádný průkaz.
Nezdá se to, ale jak se schyluje k podvečeru, odcházejí síly fyzické i duševní. Ráda odemykám dveře našeho bytu a odpoutávám se od lidí. Hodím na sebe pohodlné oblečení, sednu si do křesla a se sklenkou minerálky v ruce si na chvíli dám nohy na stolek. Vydržím takto jen pár minut, pak se nahrnu k počítači a do večera mám o zábavu postaráno: kontrola mailů, odpovědět, odmítnout nabídky na nákup různého zboží, úklid další části nepřeberného množství fotek, poznamenání si denních postřehů pro případné rádobyliterární zpracování a ejhle, den se nachýlil ke svému konci. Večeře, chvíli televize bez hlavních zpráv (chci spát v klidu) a kniha. Usínám s myšlenkou, co mě asi zítra čeká?
