Měla jsem pronajatý pozemek v zahrádkářské kolonii v Brně Bohunicích. Neměl právě vhodnou polohu, ležel mezi tratí a dálničním přivaděčem, ve svahu a v mrazové dolině. Půda byla těžká, jílová a hlavně „vyžilá“ z dávno vysazeného rybízového sadu. Ale byl to pozemek, kde jsem se mohla „vrtat“ v zemi.
Prvním rokem jsem si přála vysázet stromky meruněk s různou dobou zrání, ale v těch 80. létech minulého století bylo snad vše nedostatkové, a také i ty ovocné stromky. Podařilo se mi sehnat jednoleté proutky, které bylo nutné po tři roky formovat tak, aby vznikla koruna o třech nosných větvích tvořících kotlovitou korunu pro dostatek slunce k dozrávání ovoce. Neměla jsem žádné vědomosti a potřebná literatura spadala též mezi nedostatkové zboží. Sháněla jsem vědomosti, kde se dalo. Že větve budoucí koruny nesmí vyrůstat z kmene stromku ve stejné výšce – obalené ovocem by se vylamovaly, že u nízkých stromků má být založená koruna minimálně 80 cm nad zemí – ochrana proti případným přízemním mrazíkům a další podmínky zdárného růstu a bohaté úrody jsem se mnohdy dozvídala za pochodu.
Dalším přáním bylo vysázet broskve opět různých odrůd, pokud možno nejchutnějších a nejodolnějších. Opět se opakoval stejný kolotoč jako se stromky meruněk. Jen tam přibylo mnoho nového, s čímž jsem se u pěstování meruněk nesetkala. Kromě postřiku přibyla nutnost každoročního a důkladného sestřihu. V odborné knize se jevil demonstrační obrázek stříhání broskví v jednotlivých letech celkem pochopitelný. Ale když jsem si stoupla před ten můj skutečný, byl to rébus. Nejprve jsem začala suchými větvičkami, potom odstraňovala větvičky rostoucí do koruny a po určité době jsem musela „zahodit“ nůžky. Dostala jsem strach, že strom bude oholený. Kolega mi říkával, že broskev se má stříhat „jako kluk“, na krátko.
Na vedlejším pozemku soused sázel současně se mnou stejné broskve, ale na první pohled bylo vidět, že můj stromek má již docela silný kmínek, zatím co ten jeho byl stále štíhlý jako proutek. S jeho manželkou jsme mnohokrát konzultovaly stříhání broskví a ona mi vždy rezignovaně sdělila, že o stromky se u nich stará pouze manžel.
Konečně nadešel okamžik, kdy jsme měli mít možnost ochutnat první plody. Moje broskev byla krásný zelený strom s ladně rozhozenými květy. Tak něco tam bude, říkala jsem si. U souseda vidím štíhlý kmínek s tenkými větvičkami bohatě obalenými květy. Tak nevím, měla jsem stříhat, nebo ne. Stříhala jsem moc? Na můj dotaz mi kolega vesele odpověděl. „Říkáte obalené větvičky, tak to se jim ta broskev „zababčí“. Tím, že ji nestříhali, stromek se tímto obrovským nasazením květů naprosto vysílí, zničili ho. A měl pravdu. V době, kdy mně již na údržbu stromku nestačily nůžky a musela někdy použít i pilku zvláště při obnovování koruny, jejich stromek se pyšnil stále štíhlounkým kmínkem, tenkými větvemi připomínající vrbové proutky a tomu odpovídající úrodou. Jen jsem nepochopila, že si pan soused nevšiml rozdílného vzhledu obou stromků a nezměnil názor na pěstování, či řez broskvoní.
