Chodila, nechodila jsem s bolestí a trpěla dost dlouho, než jsem konečně za doktorem zašla. Nevěřili byste, a nebo možná i věřili, jak se bez bolesti úplně jinak žije. Zase jsem do života našla chuť. Užívám si pěkného počasí a vlastně i toho méně pěkného. S pejskem vyrážím na delší procházky a doufám, že mi ta radost ze života a to vznášení vydrží co nejdéle. On se totiž ten můj problém stále opakuje a staré tělo už se neumí tak bránit a pomoci si samo.
Teď na to ale myslet nebudu. Člověk musí využít každý vzácný den, kdy se mu opravdu chce létat. Vím, že život letí také a že mu neuteču, ale alespoň se mu pletu pod nohy a trochu ho brzdím. No, v závěsu je ale pořád a funí mi na záda. Otočím se a alespoň na chvilku mu podrazím nohy. Já mu dám, aby mě stále dobíhal a snažil se mě dokonce předběhnout. Musí mi přece ten malý náskok ještě nechat.
Já vím, že mu neuteču navždy, ale chci nad ním vyhrávat co nejdéle.