„I danced with her day ‘nd night, she was honkey but that’s all right, I like all girls, brown ‘nd white. She was hot on the spot, I kissed her dot a lot, a lot. We played, we swayed, had lots of fun. Now the money I gave my honey is gone, hmm, it’s gone, it’s gone, it’s gone, hmm, it’s gone. I danced with her day ‘nd night, …“ Romeo seděl na kovové krabici za Jerryho sedadlem, mumlal slova písně znovu a znovu a nestaral se o hustý provoz na Ocean Parkway, na kterém Jerry jel svým Mercedesem z Bed-Stuy do Bensonhurstu. Romeova tvář byla zasněná. Měl napůl zavřené oči a dupáním do rytmu písně s námi ztratil kontakt. Představoval si, že to byl on, kdo tančil s tou vnadnou dívkou, a nic tak nudného jako jízda náklaďákem v časném odpoledni ho nedokázalo vytrhnout z jeho iluzorní reality.
Jerry byl také ponořen hluboko do svých myšlenek. Ale na rozdíl od Romea, jeho mysl byla zaneprázdněna prací, za kterou jsme se potáceli. Než jsme opustili dílnu, zeptal jsem se ho, jestli jedeme dokončit práci, nebo ji teprve shánět. Zavrčel na mě, že jedeme za prací, a nestydatě zdůraznil předložku. S Jerrym jsem pracoval už rok a za tu dobu jsem se naučil znát jeho žargon. Věděl jsem, že mezi ‚jet‘ a ‚dokončit‘ je rozdíl. Také důsledky těchto dvou byly zcela odlišné. ‚Jet za prací‘ znamenalo, že poté, co jsme opustili zákazníka neměl Jerry v kapse žádnou hotovost, ale jen kus papíru, kopii účtenky s útržkovitými poznámkami napsanými jeho dyslektickým písmem, kterými vágně popisoval, co zákazník chtěl. A účtenka s poznámkami nikdy nezlepšila Jerryho den. Nebyl to způsob, jak ho proměnit ze zasmušilého, stárnoucího, unaveného a zraněného šéfa v sympatického, srdečného, usměvavého a šťastného kamaráda. Dokud neměl v peněžence alespoň dva tisíce babek, byl zuřivý jako běsnící býk a my, jeho čičmundové, pomocníci a spolupracovníci, jsme nesli následky jeho zuřivosti.
Zatímco Romeo opakoval svůj špinavý song a Jerry se uzavíral do své rozmrzelosti, já jsem líně surfoval po hlavách kolemjdoucích. Sedadlo, na kterém jsem seděl, bylo asi čtyři stopy nad hlavami lidí, které jsme míjeli. Dalo mi to příjemný pocit nadřazenosti. I když jsem věděl, jak klamný pocit to je. Docela jsem si ho užíval. Byl jsem zavřený v zatemnělé kabině, pro chodce za předním sklem neviditelný a neslyšitelný, a nikdo z nich neměl nejmenší tušení, že je zvědavýma očima pozoruju. Přední sklo auta byla moje šedesáti pěti palcová plazmová televize a hrála mi show strýmovanou v reálném čase. Dokázal bych lidi sledovat hodiny.
Jerry nasměřoval náklaďák na 18. Avenue a Romeo stále mumlal svoji píseň. Dostal se do fáze, že si song přizpůsobil ke svému obrazu. Zvýšil tón z C na E a čtyřdobý takt změnil na sedm osmin. Nebylo snadné uhodnout, zda převádí původní reggae melodii do vánoční písně Leroye Andersona Sleigh Ride, ale pokud ano, jeho ambice byly mnohem působivější než estetický výsledek. Dýchal, jako by ho škrtila krajta, a jeho hlas nikdy nezazpíval melodii správně.
Brzy ho měl Jerry dost. Zvedl oči ke zpětnému zrcátku. „Farmacht dajn pysk!” zaburácel na něj přes rameno.
Romeo se probral z extáze a podíval se na něj. „Říkals něco, Jay?“ zeptal se mdle.
„Říkal. Sei stil!“ opakoval Jerry.
Ale Romeo se na něj zmateně podíval. „Nerozumim jazyku tvýho otce, Jay. Řekni to anglicky.“
„Řekl jsem, abys zavřel svou špinavou hubu! Od tý doby, co jsme opustili dílnu, kvákáš jako volskej skokan. ‚I danced with her day ‘nd night, she was honkey but that’s all right, ...’ Jerry napodobil Romeův hlas včetně výslovnosti sykavek. „Tohle svinstvo už nevydržím, Romey. Smiluj se nade mnou.“
„Promiň, Jay, ale musíš mi rozumět! Nesnášim rachot nářadí tady vzadu. Zapnul bys aspoň rádio, když se ti nelíbí, jak zpívám?“
„OK. Jakou hudbu si přeješ“?“
„Nějaký jazz by byl fajn,“ skočil jsem do jejich rozhovoru.
„Jazz!“ vykřikl Romeo pohrdavě. „Nemám jazz rád! A tebe taky, boy.“
„Co je špatného na jazzu?“ řekl jsem uražen jeho nepřátelstvím. „Říká se, že ho vymysleli lidé jako ty.“
„Je mi fuk, kdo ho vymyslel,“ zavrčel Romeo. „Jazz mě uspává. Chci hudbu, která má puls a šťávu, hudbu, která otřese a probudí moje ospalý kosti, hudbu, která podpoří moji představivost. Chápeš? Jay, najdi FM93.3. Hrají tam sladký karibský melodie. Mám rád rytmus soca. Ó je. Fakt mám,“ zasnil se Romeo.
Jerry držel volant levou rukou, zatímco pravou se snažil naladit rozhlasovou stanici. Po chvíli ji našel, ale signál byl slabý. Žádnou skutečnou melodii nenaladil, jen sykot a praskání.
„Z tohohle krámu nemůžu dostat nic dobrýho, Romey. Slyšíš jak to prská? Zkusím to znovu později, až opustíme tyhle zatraceně vysoký budovy. Nech mě místo toho naladit jazzovou stanici.“ Romeo si slyšitelně povzdechl, ale nestěžoval si.
Nikdy jsem úplně nepochopil vztah mezi Romeem a Jerrym. Romeo byl dost starý na to, aby se poflakoval kolem sklářské dílny, když Jerryho otec ještě žil. Vyrůstal ve stejné čtvrti jako Jerry, ale ti dva si spolu nikdy nehráli a nikdy spolu nechodili do kina jako teenageři. V posledních třiceti letech Romeo přicházel do Jerryho dílny, klepal na jeho dveře a prosil o jakoukoli denní práci. Jerry vždy otevřel dveře, i když věděl, že Romeo nezůstane déle než týden. Šest pracovních dnů bylo limitem, který rituálně dodržoval. Po té době zmizel bez rozloučení a nikdo o něm neslyšel, dokud se za půl roku opět nedoplazil do dílny. Romeo žil se svou matkou a jejím psem v Bed-Stuy na adrese, kterou znal jen Jerry.
„Pravidlo číslo jedna partyzánského bojovníka je udržet v tajnosti, kde zůstaneš přes noc,“ řekl mi Romeo, když jsem se s ním poprvé setkal a zeptal se, jestli je místní.
„Byls na vojně, že jsi tak znalý?“ zeptal jsem se ho při jedné příležitosti a on odpověděl, že ve skutečnosti všichni lidé jsou vojáci, protože život je boj. Za každou větou propukal v chechot, který mrazil. Nelíbil se mi jeho přidušený smích a jeho životní styl mi nedával vůbec žádný smysl.
Během poslechu melancholické trubky Dizzyho Gillespieho, Jerry a Romeo zabíjeli čas komentováním, která z žen je atraktivní a která je méně. Žádná nebyla ušetřena jejich úsudku, ať byla stará, mladá, černá, hnědá, žlutá, růžová, židovka, muslimka, rastafariánka, svobodná, vdaná, lesba nebo osamělá. Analyzovali jejich nalíčené obličeje, kritizovali jejich velké zadečky a meditovali, zda jsou jejich prsa dost velká, aby se jim vešla do dlaně. Poslouchal jsem jejich pubertální řeči a nic jsem neříkal. Neptali se mě na můj názor a já jsem jim ho nevnucoval. Najednou mé oči zachytily bezdomovkyni, na kterou jsem minulou noc narazil v naší ulici. Nemohl jsem tomu uvěřit. Byli jsme nejméně deset mil od domu, kde bydlím. Bezdomovkyně tlačila nákupní vozík naložený stovkami hliníkových plechovek, pivních i plastových lahví ve třech recyklačních pytlích. Mohlo jí být kolem padesátky, ale vypadala atleticky. Byla štíhlá a vysoká, chodila rychle a cestou do recyklačního centra obratně kličkovala mezi lidmi.
(pokračování příště)
