Mnozí se ostatně již v 19. století vypravili směrem do USA, Kanady, Ruského impéria či Brazílie, aby v širých pláních a úrodných nížinách vybudovali čistě české osady. Vynechme samozřejmě šílené úvahy nacistických plánovačů, kteří chtěli obyvatelstvo vypudit z germánského životního prostoru na „klidnou“ Sibiř.
Ke starým konceptům českých myslitelů se v letech druhé světové války zčásti vrátil Jan Antonín Baťa, když právě v Brazílii začal díky firemnímu kapitálu realizovat rozsáhlé budovatelské projekty. V sousedství Baťova jihoamerického panství, v uruguayském městečku Colonia Valdense, vzdáleném tři hodiny jízdy od metropole Montevideo, pobýval Čech Klazar, vlastním jménem František Jaromír Bílek (1907–1977), syn slavného sochaře a grafika Františka Bílka. Bílek mladší rovněž nebyl v uměleckém světě neznámou postavou. Před rokem 1948 působil jako ředitel městského divadla v Českých Budějovicích a Pošumavského oblastního divadla v Klatovech. Jako zapřisáhlý odpůrce komunistů byl hned po únorovém převratu zbaven vedoucích funkcí a další pobyt v počínajícím totalitním režimu nevěstil nic dobrého. Koncem června 1948 se mu podařilo i s celou rodinou uprchnout na Západ. Po několikaměsíčním pobytu v Německu se Bílkovi ocitli v uprchlickém táboře Bagnoli u Neapole, kde obdrželi povolení vycestovat do Uruguaye. Otec přijal jméno Pedro Klazar (dle některých pramenů Lazar), živil se jako publicista, překladatel ze španělštiny, pastor, divadelní herec a režisér, osvětový pracovník.
Léta plynula a Klazar nepřestal pozorně sledovat mezinárodní vývoj. Se zlostí a smutkem zároveň četl zprávy, že v nuzných podmínkách uprchlických táborů dosud musí pobývat mnoho Čechoslováků, jimž bylo z různých důvodů zatím odepřeno přemístit se dál za svobodného světa. V chatrných dřevěných barácích či bývalých kasárnách se tísnily celé rodiny, sužované zimou, nedostatkem jídla a léků. Klazar se jim proto rozhodl pomoci. Věděl, že největší potíže vymanit se ze začarovaného kruhu táborů mají lidé, označení coby osoby bez domova (displaced persons). Jako takoví dle mezinárodního práva dočasně podléhali zákonům země, v níž se nacházel jejich tábor. Než se našla hostitelská země, která byla ochotna uprchlíkům vydat vízum a přijmout je, mohly uběhnout celé měsíce. Klazar chtěl z Čechů a Slováků odejmout cejch nechtěných vyděděnců a dát jim vlastní území, kde by mohli založit „Svobodné Československo“ jako dočasnou protiváhu staré vlasti, zahalené železnou oponou. Přišel proto se zajímavým, byť těžko uskutečnitelným nápadem.
Nehostinné skalnaté pobřeží ostrova Gough. FOTO: Z archivu Martina Nekoly
Výprava do nitra ostrova Gough. FOTO: Z archivu Martina Nekoly
Vulkanické souostroví Tristan de Cunha zřejmě většině z nás nic neřekne. Nachází se v chladných vodách uprostřed Atlantického oceánu, 3200 kilometrů od jihoamerických břehů a 2700 kilometrů od těch afrických. Zaoceánské lodě směřující z Buenos Aires do Kapského města jej mají na dohled. Sestává se ze sedmi ostrovů, největší z nich o rozloze 98 kilometrů čtverečních. Správu ostrovů zajišťuje administrativa na 300 kilometrů vzdáleném ostrově svaté Heleny, patřícím Britskému impériu. Souostroví bylo poprvé zaznamenáno počátkem šestnáctého století Portugalci. V roce 1732 sem připlul britský mořeplavec Charles Gough, který se však domníval, že druhý největší ostrov dosud nebyl zakreslen v mapách, a on je tudíž jeho objevitelem. Pojmenoval nehostinné skalnaté území, kde po většinu roku fouká silný vítr a teplota zřídka vyšplhá nad 20˚C, po sobě a v závěti stanovil, že ostrov Gough je svobodný, nezávislý a majitelem se smí stát jen ten, kdo jej trvale osídlí. O dvě století později se právě k tomuto bodu závěti upnula pozornost Pedra Klazara. Rozhodl se použít Gough pro potřeby československé exilové veřejnosti. Hluboce se do projektu ponořil a začal prostřednictvím četných článků v exilových tiskovinách šířit svůj přehnaný entusiasmus.
Klazar si představoval, že v počáteční vlně by k osídlení ostrova stačilo pět set rodin, které by na Goughu založily první osady. Již tehdy ve Skandinávii a Kanadě působily firmy, vyrábějící dřevěné sruby, které bylo možné poskládat za pár hodin. Na základě neúplných informací z encyklopedií Klazar básnil o řekách na ostrově, oplývajících rybami a raky, o pobřežních skaliskách, kam teplé mořské proudy lákají početné kolonie tuleňů a lvounů, o kopcích, v nichž hnízdí hejna vzácných ptáků, jejichž trus by se dal využít jako hnojivo či topivo. Tvůrce projektu pracoval také s domněnkou, že v nitru ostrova je kvalitní orná půda a že na závětrné straně se rozléhají háje kvalitních a žádaných ebenových stromů. Z uruguayského bydliště posílal desítky dopisů na všechny světové strany a sbíral podporu pro Svobodné Československo na Goughu. Sháněl dokonce expertní tým, který měl pracovat ve složení lékař, veterinář, agronom, stavební inženýr, meteorolog a expert na leteckou a námořní dopravu, který by provedl několikatýdenní expedici. Takové dobrodružství by spolklo mnoho peněz, Klazar proto hledal štědré mecenáše a kupodivu hned pět bohatých Čechů v Kanadě vyjádřilo ochotu vážit dalekou cestu do Uruguaye a posléze doprostřed rozbouřených vln Atlantiku, aby zvážili svou investici.
Petr Klazar. FOTO: Z archivu Martina Nekoly
Klazar vedl rovněž čilou korespondenci s diplomatem Jánem Papánkem, někdejším československým delegátem při OSN. Chtěl využít Papánkových známostí na nejvyšších místech a zjistit možnosti případné mezinárodní podpory kolonizace Goughu. Není příliš překvapivé, že z expediční cesty „sponzorů“ i ze záštity světových státníků nakonec sešlo. Klazar totiž z nepochopitelného důvodu kalkuloval s údajem, že se ostrov Gough pyšní rozlohou 4000 kilometrů čtverečních a s oblibou dodával, že se jedná o více, než má Andorra, Lichtenštejnsko, Monako, Vatikán a San Marino dohromady. Tedy dostatek místa pro potencionální tisícovky nových kolonistů. Realita se pohybovala v poněkud skromnějších rovinách. Gough se rozkládal na pouhých 91 kilometrech čtverečních. Těžko říci, co za tak fatálním omylem stálo, nicméně jakmile se zvěsti o skutečné velikosti Svobodného Československa a životních podmínkách na něm rozkřikly, Klazarův sen se rozplynul. Neobývaný ostrov v Atlantiku se nikdy nestal zemí oplývající medem a strdím, kde by svobodní Čechoslováci nalezli útočiště a žili by zde, dokud ve staré vlasti nepadne rudá diktatura.
V době, kdy Klazar, hrdý na svůj původ a cítící se spoluobčany v exilu, pracoval na projektu Gough, řada států naštěstí začala otevírat náruč osobám bez domova. Internační tábory se postupně vylidňovaly.
S odstupem můžeme na celou absurdní kauzu ostrovního Svobodného Československa nahlížet s úsměvem. Je ovšem třeba smeknout před odhodláním Petra Klazara. Tolik chtěl spoluobčanům dopřát možnost žít ve svobodné zemi, že sám ztratil soudnost a neuvědomoval si, jak malou naději na úspěch má jeho snažení. Naděje je však to poslední, co člověku v zoufalé situaci zbývá. Naděje, že v Československu padne totalita, držela exulanty při životě a dodávala jim sílu čtyři desetiletí. Petr Klazar se pádu železné opony nedočkal. Zemřel 15. srpna 1977 v Colonia Valdense. Díky němu víme, že i někde uprostřed oceánu může ležet sen o svobodě.