Čím více dětí, tím více starostí. Nikdy jsem to pořekadlo nepovažovala za správné, mně děti přinášely jen a jen radost. Naše tři dcery, zdravé, hezké, hodné holky byly pro nás s manželem doslova vším. Žili jsme v naší vilce, trávili společný čas na zahradě. Když založily své rodiny, často nás navštěvovaly i s partnery a dětmi. Tím, že je dům poměrně velký, často u nás vnoučata v různých sestavách přespávala. Zkrátka, idyla. Několikrát jsme si mužem řekli, že jsme měli v životě velké štěstí, když máme velkou rodinu.
Před časem jsme začali přemýšlet, zda si na stáří nepořídit menší bydlení. Nějaký pěkný malý byt s terasou či předzahrádkou v novostavbě, bezbariérový, ve kterém bychom ve stáří mohli fungovat co nejdéle. Náš dům bezbariérový není, je v něm hodně schodů, péče o něj a zahradu náš začíná unavovat, navíc různé opravy dost lezou do peněz. Pořád čteme o tom, jak je důležité se na stáří připravit, tak jsme si uvědomili, že je nejvyšší čas, že jsme to možná už měli udělat dříve.
Když jsme řekly dcerám, nad čím uvažujeme, netušili jsme, co rozpoutáme.
Nejdříve přišla jedna s tím, ať neříkáme ostatním, co nám navrhne. Řekla, že by vilu s manželem od nás koupili a spláceli nám ji. To jsme odmítli s tím, že ji chceme prodat sami, pořídit si malý byt, něco si nechat a zbytek rozdělit mezi dcery na tři díly.
Pak přišla druhá dcera s tím, že bychom prodávat neměli, že hodnota domu bude stoupat, že je prodejem připravíme o peníze, o majetek. A řekla, že bychom měli ve vilce být co nejdéle a pak rovnou jít do domova seniorů, aby jim barák zůstal a aby z něho měly co nejvíc peněz. No to nás trošku zaskočilo.
Třetí dcera k nám začala jezdit víc než dříve. Se zeťěm začali být aktivní, neustále se ptají, jestli něco nepotřebujeme, pracují na zahradě jako diví. Jsou u nás prakticky pořád. Je nám to divné. Muž se na rovinu zeptal, čím to je. Tvářili se nechápavě. Manžel tvrdí, že je to od chvíle, kdy jsme řekli, že barák chceme prodat, ale já si odmítám připustit, že jsou tak vypočítaví. Ale už od dcery zazněla věta: „Mami, my se o vás vždycky postaráme, tím si buď jistá.“
Dozvěděli jsme se, že se dcery začaly hádat. Nemohou se shodnout, jaká varianta naložení s domem je správná. Jedna tvrdí, že ho nemáme prodat, další že ano a třetí se už vymáčkla – zeptala se, jestli by se do něj s rodinou nemohla přistěhovat, že by se o celý dům ráda starala.
Najednou se v naší rodině mluví jen o majetku, o penězích. Zeť přijel na kafe a začal nám vyprávět o nějakém známém, který prý zdědil dům s bratrem a protože se neshodnou, kdo se bude o nemovitost starat, chátrá, padá jim na hlavu. „Jo, tak to je, když dům nemá jednoho majitele, nemovitost by vždy měla patřit jen jednomu,“ opakoval.
Manžel říká, že se mám na všechno vykašlat, že dům prodáme, koupíme byt a užijeme si zbytku peněz s tím, že si ještě párkrát vyjedeme k moři, do exotiky. Já bych ale chtěla, aby po nás dcerám něco zůstalo. Jen se bojím, že když v domě dožijeme, dcery se pak stejně pohádají co s ním a pak ho stejně prodají.
Nejvíce mě ale překvapilo, jak hodně se o dům zajímají. Jak jim jde o peníze, o majetek. Takhle jsem je nevychovala, takové nebyly. Zeťové taky takoví nebyli. Nebo si to namlouvám a když jde o peníze, lidé se projeví takoví jací jsou ve skutečnosti?
Holky dělají věci jedna za zády druhé. Nedávno přišla nejmladší dcera a první co bylo, řekla: „Mami, neříkej holkám, že jsem tady, ale chtěla jsem ti jen říct, že nejvíce výhodná varianta je napsat dům jen na jednoho ze sourozenců s tím, že ostatní vyplatí. Tak je jistota, že se o dům někdo postará. Přece nechceš, aby tu žili cizí lidé?“
Uvědomila jsem si, že dcery se nedovedou vcítit do našich potřeb. Nezajímá je, že si chceme zajistit důstojní bydlení na stáří, abychom v případě zhoršení zdraví mohli vydržet co nejdéle v domácím prostředí. Zajímá je jen a jen to, aby některá z nich nebyla zvýhodněna, aby z našeho majetku něco měly.
Stále je omlouvám, říkám, že na tom není nic špatného, když mají zájem o to, co se stane z domem, ve kterém strávily dětství, na který mají každá stejný nárok. Manžel to vidí jinak. Tvrdí, že se projevilo, že ten dům pro něj představuje jen vidinu peněz, že intrikují jedna proti druhé, že ho zklamaly.
Tak vlastně nevím, co si počít. Jestli dovést do konce náš plán za cenu toho, že se dcery naštvou nebo být tady v domě co nejdéle, nic neřešit a až zemřeme, ať si vše dcery vyřeší mezi sebou. Ale už teď vím, že by to provázely hádky, neshody. Nejvíce mě ale štve, že holky si dělí náš dům a vůbec neberou ohled na to, že nám to připadá, jako by nás už tady na tomto světě nejradši neviděly.
(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
