(pokračování 1. dílu)
Tiše jsme seděli a pasivně sledovali, co se kolem nás děje. Ulice už byla ve svém každodenním ruchu: děti mířily do školy, dospělí spěchali do práce, bezdomovci a narkomani se potulovali po ulicích a mluvili sami se sebou nebo s imaginárními strašidly. Mnoho lidí kolem nás prošlo bez povšimnutí, ale někteří na Jerryho kývli a někteří ho dokonce pozdravili. Byl tady celebritou. Sklářství na tom místě bylo přes sedmdesát let, a pokud by si ho Jerry nechal dalších třicet, dílna by byla uznána jako národní kulturní památka.
Kolem prošla starší žena, zpomalila a Jerryho srdečně pozdravila. Kdybych ji potkal 31. října, věděl bych, že míří na halloween party. Oblečená v černém od temene hlavy až k patám vypadala štíhlejší než ve skutečnosti byla. Měla husté, huňaté vlasy, asi dvacet zlatých náhrdelníků stahujících hlavu k pasu a velmi dlouhé nehty. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že ty dlouhé tyče visící podél jejích boků nejsou rezavé kovové dráty, ale třicetipalcové nehty, které se jí na prstech kroutily.
„Dobré ráno, Bernezie!“ pozdravila Jerryho. „Jak se máš, zlato?“
„Dobré ráno, Bella, má krásko. Vypadáš nádherně jako vždycky.“
„Oh, děkuji, drahý. Jsi tak sladký. Jsem v pořádku. Nemůžu si stěžovat. Dbám na sebe, dokud mi síly stačí.“ Věnovala mu úsměv a pokračovala v cestě.
Když byla dost daleko, aby ho Bella neslyšela, Jerry mi zašeptal: „Ty její nehty, no nejsou nechutný?“
„Jsou. Zajímalo by mě, jak jí,“ řekl jsem.
„Nebo řídí auto,“ řekl Jerry.
„Nebo myje nádobí.“
„Nebo si vytírá zadek.“
„Nebo drží pero.“
„Nebo masíruje svýho manžela.“
„Nebo hladí po tvářích svá vnoučata.“
„Nebo drží nákupní tašku.“
„Nebo vaří jídlo pro rodinu. S těma rukama nemůže nic dělat.“
Přemýšlel jsem, proč se někdo vědomě rozhodl udělat z nehtů středobod života a obětovat většinu svého času, peněz, svobody a péči o něco tak nepodstatného a malicherného. Jaká část jejího srdce přiměla ty nehty milovat? Jaká komnata její duše přiměla je uctívat? Jaký záhyb jejího mozku ji přiměl nést břemeno jejich ochrany každou vteřinu svého každodenního života? Jaké zranění její sebevědomí skrývalo? Komu pomáhala se svými ohavnými nehty? Komu dělala život jednodušší, bohatší, snesitelnější a pohodlnější? Ani svůj a ani nikoho jiného. Ty nehty manifestovaly její ego, pýchu a šílenství. Jak jí Jerry nazval? Krásná Bella? Spíše bláznivá Bella. Ano, taková byla—skutečný produkt bláznivé čtvrti a další typická postava Bed-Stuy.
„Má práci?“
„Heavens! S těma rukama?“ Jerry byl překvapen, že se vůbec ptám.
„Z čeho tedy žije?“
„Dostává vládní výhody.“
Naše povídání o krásné Belle bylo umlčeno výbuchem hlasité hudby. Na druhé straně vozovky se něco odehrávalo. Na táborovém křesílku seděl starý muž v černé kožené bundě a šedé fedoře, polovinu obličeje zakrytou slunečními brýlemi. Za ním byl tmavě modrý Cadillac Mirage z roku 1976. Dveře byly otevřené a z reproduktorů auta vycházel lomoz. Celé vozidlo se otřáslo v rytmu reggae.
„Co to sakra je?“ Zeptal jsem se. „Nějaké časné disko?“
„Tohle?“ Jerry namířil bradu na muže bez sebemenšího překvapení nebo zájmu: „To je Biscuit. Vlastní bar vedle mojí dílny.“
Biscuit vypadal jako velký kohout. Seděl vzpřímeně a téměř nehýbal tělem, ale jeho hlava se neklidně točila zleva doprava. Brzy jsem pochopil proč. Hlasitá hudba byla signál. Během dvou minut k němu ze všech stran přibíhali místní lidé. Jedna, dva, deset, dvacet, padesát. Obklíčili ho a zazdili mi výhled.
„Ten dav kolem něj vypadá jako nějaká tajná společnost,“ řekl jsem. „Dává jim požehnání?“
Jerry se zachichotal. „Určitě si to myslí. Prodává jim nelegální cigarety. Přímo před tvýma očima se odehrává černej trh.“
„Ale to je nezákonný!“ Řekl jsem.
„To určitě je, ale upřímně, koho to zajímá? Obviňuj starostu města, ne lidi závislé na cigaretách. Starosta zvedl daň téměř o dvě stě procent. Biscuit a jemu podobní by mu měli líbat zadek, že jim umožnil zaměstnání. Víš jaká je cena Marlborek v Kentucky? Šest babek. A v New Yorku? Skoro čtrnáct. Když Biscuit přiveze jednou za měsíc z Kentucky cigára a prodá padesát balíčků denně za jedenáct, což se mu snadno podaří—stačí se jen podívat na dav kolem tebe—zinkasuje čtyři sta babek na fleku. A nezabere mu to dýl než půl hodiny.“
Přemýšlel jsem o absurditě našich povolání. Já makám za deset dolarů za hodinu tvrdou prací, zatímco Biscuit jednou měsíčně zajede pro cigára do Kentucky, propašuje je do Brooklynu, pak si sedne na židličku a za půl hodiny si vydělá čtyři stovky.
„To není fér,“ povzdechl jsem si.
„Co není fér? Že okrádá město? Vítej v Americe. Říkals, že ses sem přijel učit. Dovolte mi pane profesore dát vám malou lekci: Pokud chceš v týhle zemi zbohatnout, musíš velmi tvrdě pracovat a mít trochu štěstí, a nebo být gaunerem nebo členem drogovýho gangu. Vyber si svou cestu. Já jsem se rozhodl pro poctivost.“ Jerry se podíval na hodinky a povzdechl si. „Už je půl desátý a Fiora tu ještě není. Měla přijít v osm.“
„Proč na ni vlastně čekáme?“ zeptal jsem se.
„Potřebuje trochu morální podpory, protože...“ Jerry se zhluboka nadechl, než odpověděl. „Neměl bych o tom mluvit, ale ... Ok, její syn se minulou noc dostal do problémů s policií.“
„V Brooklynu?“
„Na Floridě.“
„Za dopravní přestupek?“
„Je obviněn, že rejpnul bílou holku. Fiora však věří, že je nevinnej. Prej ho policie uvěznila, protože je černoch.“
„A co si myslíš ty?“
„Cožpak jsem to viděl? Možná ji znásilnil, možná ne. To se jistě stává. Pravdou však je, že mu nyní hrozí deset let vězení. Každopádně je mi víc líto Fiory než jeho.“
„Jak to?“
„Protože je dobrá účetní. Pracuje pro mě už šest let a mám ji rád. Je to dobrá ženská, na kterou se můžu spolehnout. Její syn pro mě nic neznamená a nikdy jsem ho neviděl.“ Uvědomil si, že řekl víc, než chtěl, a vyštěkl: „A přestaň se vyptávat na osobní věci! Už mě to unavuje! A neseď tu tak nečinně, když ti platím. Dej psa na vodítko a vezmi ho na procházku kolem bloku!“
Pes byl zavřený v kleci Jerryho studia a netrpělivě čekal, kdo ho vyvenčí. Radostně po mě skočil, a když jsem mu uvázal obojek, táhl mě k nejbližšímu stromu. Poté co se vyprázdnil, měl jsem s ním míň práce vést ho ulicemi.
Jerryho pes neměl jméno. Jerry ho oslovil jednoduše jako ‚U‘: U-beast, U-schweinhund, U-asshole. Jerry měl svého psa moc rád. A pokud můžu dosvědčit, pes ho miloval. Utekl bych od něj, kdybych na mně volal schweinhund, ale psi jsou mnohem loajálnější a věrnější než lidé, takže ‚U‘ pravděpodobně nikdy neuvažovala o útěku jako o možnosti. ‚U‘ byla fena, směs německého a belgického ovčáka, roční štěně, hravé a neposlušné.
Přešli jsme silnici, prošli kolem místa, kde před hodinou seděl Biscuit a zahnuli jsme do ulice Decoutur. Pro ‚U‘ byla ulice vzrušujícím vesmírem pachů produkovaných zbytky jídla poházenými na zem. Zapáchala plevelem prorážejícím si cestu trhlinami v betonovém povrchu a páchnoucí močí, exkrementy zanechané jinými psy, jimiž se jejich majitelé nemínili zašpinit, zvratkami opilců, pěnovými krabicemi na burgery obsahující plesnivé zbytky jídla. Nejvíce si ,U‘ užíval rozmanitosti zápachů, které tam zanechaly myši a krysy. A mnohem víc. Každý kout a každý kmen stromu byly otevřenou knihou pachů, kterou jsem na rozdíl od ‚U‘ jen stěží dokázal ocenit.
Její zuřivé čenichání brzy upoutalo pozornost skupiny mladíků, kteří navzdory brzké ranní hodině nečinně seděli na podestě jednoho domu a kouřili konopí. Na horním schodu hlasitě hrál CD Boombox rapové písně. Zastavili jsme se u stromu naproti schodům. Jeho větve přesahovali přes chodník a vrhali na mladíky příjemný stín. Čekal jsem, až ‚U‘ dokončí průzkum identity okolí, a tak mi nic nezbývalo než rap poslouchat. Texty mi nedávaly téměř žádný smysl. Některá slova, jako 'svině', 'kurva', 'peníze', 'hovno', 'zkurvysyn', 'sračka', 'polda', 'basa' a 'tráva' se opakovala s takovou frekvencí, že jsem si brzy uvědomil, že autorův slovník nebyl šlechtěn básněmi Shakespeara, Miltona nebo Chaucera.
Kluci si téměř okamžitě všimli, že mám vodítko se psem obličej otočený jejich směrem. Sledovali mě s podezřením, strachem a nenávistí. Zákon státu New York, který povoluje držení jen pěti miligramů takzvané rekreační marihuany uživatelům starším jednadvaceti let v této době ještě nebyl přijat. Mladíci si něco pošeptali, pak spěšně uhasili vajgly a mizeli v prostorách domu. Jen jeden hošík ze základní školy nezmizel. Místo toho se nebojácně postavil na nohy, sešel po schodech dolů a ze vzdálenosti jednoho yardu se opřel o vrátka a prohlížel si mě.
„Pěknej pes,“ řekl po nějaké době.
„Jo,“ souhlasil jsem. „I když trochu neposlušnej.“
„Je tvůj?“ zeptal se opatrně.
„Ne, je služební.“ Nebyla to úplně pravda, ale nebyla to ani lež. Byl jsem ve službách Jerryho a pes byl jeho.
„Slídí kolem, že?“ řekl hošík a podíval se na ‚U‘. „Zajímalo by mě, co tak vehementně čmuchá.“
„Je nadšenej, když najde nějakou trávu.“ Nechtěl jsem připustit, že ‚U‘ také očichává exkrementy jiných psů a zvratky místních opilců, a tak jsem jako předmět očichávání zvolil drny, které z betonu prorůstaly. A samozřejmě jsem to myslel v primárním významu toho slova. Při vší své naivitě a neznalosti městské angličtiny jsem nevěděl, že tráva je slangové slovo pro konopí.
Chlapcova tvář se změnila, úsměv na jeho rtech zmizel a v očích se mu objevil strach. V mžiku se otočil na podpatcích a k mému velkému úžasu se zdekoval. Vyběhl po schodech a zabouchl za sebou domovní dveře. Chvíli mi trvalo, než jsem si dal dvě a dvě dohromady: ten hošík, stejně jako jeho starší kamarádi, si mě spletli s policistou.
Tahal jsem ‚U‘ zpět do Jerryho dílny a v paměti jsem si přehrál události posledních tří ranních hodin. Pestrobarevná paleta postav, které dodávali okolí tvář, dech, temperament a náladu, mi běžela hlavou jako krátké vzdělávací video, které natočil vysokoškolák ke svému bakalářskému studiu. Myslel jsem na ty dva černochy, kteří byli vystaveni jakémukoli zranění a spali na lavičkách na Eastern Parkway, na matku, vzlykající nad autem, poškozené jejím drogově závislým synem, na krásnou Bellu a její sebezbožňující zálibě s jejími dlouhými nehty, na Biscuita, pašerákovi cigaret, a jeho snadné cestě k zisku, na mladíky, kteří zabíjeli čas kouřením konopí za bílého dne, na Fioru, Jerryho spolehlivé účetní, a jejího syna, uvězněném na Floridě za znásilnění, na pracovitého Jerryho, a na Jerryho otce, o kterém Jerry nemluvil jinak než jako o hrdinovi, který utekl bolševikům a založil rodinnou firmu v Bed-Stuy. A dospěl jsem k závěru, že způsob, jakým mnozí žili, nebyl výsledkem okolností, ale volby. Jerry měl pravdu, když řekl: pokud chceš v této zemi zbohatnout, musíš buď pracovat velmi tvrdě a mít trochu štěstí, a nebo být gaunerem. Já jsem se rozhodl pro poctivost.
Když jsem se vrátil do Jerryho dílny, Fiora už tam byla. Pustil jsem ‚U‘ z vodítka u vchodu a nechal psa radostně skákat na Jerryho kolena. Hladil ji po hlavě. Seděl u pracovního stolu a mluvil s Fiorou. Vypadala sklesle. Věděl jsem, že ji Jerry nebude utěšovat příliš dlouho. Posadil jsem se tedy na schod, a zatímco jsem čekal, moje oči klouzaly po modrém poli americké vlajky se čtyřiceti osmi hvězdami, které kdysi patřily Jerryho otci.
(konec)
