Tahle věta mi připomněla moji pěknou vzpomínku. Když jsem se již v kategorii 70+ „zabydlela“, dostala jsem od zetě k 75. narozeninám obraz, který pro mne sám namaloval. Na pozadí ciferníku, který ukazoval za 5 minut půl sedmé, tedy velká ručička stála na pětce a malá se blížila k sedmičce, byla tři má životně „osudová“ místa. Byl to také rébus, zda všechny ty tři dominanty měst, mně blízkých, poznám. Ano, poznala, a to poslední byla Praha, kam jsem se po více než šedesáti lety z Brna za rodinou přestěhovala.
Nastaly moje 77. narozeniny, které sice nebyly jubilejní, ale rozhodla jsem se je „povýšit“ na ty šťastné. Obsahovaly dvě sedmičky, tedy dvě šťastná čísla, a tady zasáhl „život“, přišel covid. Žádný seniorský pobyt, či lázně, žádné výlety, jen trpělivé a odpovědné čekání na „lepší“ časy. Řekla jsem si, že to nevadí, za rok budu mít opět v datu narození šťastnou sedmičku, byť jen jednu. Ovšem covid pokračoval. Když se ohlásily poslední „sedm desátkové“ narozeniny, situace se trochu uvolnila a já mohla konečně jet na ten vytoužený týdenní seniorský pobyt na Orlíku.
A co mi covid přinesl? Z dlouhých chvil v domově jsem začala vzpomínat, což jsem do té doby nedělala a začala psát krátké vzpomínky. Uvědomila jsem si, že je mnohé, co moje rodina o mém mládí neví a že si to třeba někdy přečtou. A když ne, bavilo mě to a baví do teď. Také některé ze vzpomínek posílám na portál i60.
