Čísla mluví jasně. Nikdy dříve se nenarodilo tolik dětí jako v roce 1974. Těm je letos padesát. Tvoří nejpočetnější skupinu společnosti. Paradoxně, když v tomto věku někdo z nich přijde o práci, má problém najít novou. Týká se to především lidí vzdělaných, kteří pracovali ve vyšších pozicích. Po uklízečkách či pomocných silách v kuchyních je hlad, ale když firma hledá vysoce kvalifikovanou asistentku ředitele, která ovládá dva světové jazyky, raději sáhne po absolventce školy, než po padesátnici. Stejně jako padesátiletí jsou na tom i lidé drobátko starší, šedesátníci, lidé před penzí.
Podle údajů z Českého statistického úřadu budou lidé ve věku šedesát až šedesát čtyři let nejpočetnější produktivní skupinou v populaci. „Paradoxně jsou nyní lidé v pětapadesáti a někdy už v padesáti takzvaně nezaměstnatelní, firmy jim nedávají šanci a týká se to zejména těch, kteří pracovali a chtěli by nadále pracovat v oblasti středního či vyššího managementu. Když o práci přijdou, je pro ně velmi těžké najít podobné uplatnění,“ uvedla socioložka Lucie Vidovičová. „Používá se pro ně proto výraz průhlední lidé,“ dodává.
Jako by je společnost nebrala na vědomí, nevážila si jich, nic od nich neočekávala. Je to zajímavé, protože stačí, aby byl člověk o něco starší a zájem společnosti se pak na něj naopak upíná. Stačí jít do penze a stát se takzvaně aktivním seniorem. Ti jsou teď v módě, cílí na ně obchodníci s kde čím, do jejich přízně se vtírají před volbami politici.
„Když někde řeknu, že nechci do důchodu, že chci stále pracovat, lidé na mě pohlížejí divně. Slyším věty, že už bych si měla aktivně užívat penzi, že život je krátký, že si ho mám takzvaně užít. Já si chci žít jako dříve, dokud mi to zdraví dovolí. Chci pracovat, baví mě to. Nechápu, proč bych měla změnit můj styl života, který mi vyhovuje, jen proto, že mi naskočil nějaký věk a od té chvíle se válet ve vířivce, chodit s ženskými na výlety, cvičit jógu a poměřovat se, která z nás je více aktivní?“ klade si otázku novinářka Eva. Je jí jasné, že pokud jí zaměstnavatel oznámí, že už o její práci nemá zájem, další v oboru nesežene. „Ukažte mi redakci, která zaměstná pětašedesátiletou bábu,“ říká.
„V mnoha firmách se drží předsudků a neumějí schopnosti lidí v předdůchodovém věku využít. V postkomunistických zemích je to více patrné než jinde ve světě. Ale nezájem o profesní rozvoj lidí v tomto věku se vymstí,“ uvedl Jiří Halbrštát z personalistické firmy Manpower Group.
Lidé ve věku padesát až pětašedesát let jsou zvláštní skupina. Na jedné straně je na ně často pohlíženo jako na čekatele na penzi, kteří už v kariéře nemají čeho víc dosáhnout, na straně druhé je v ní nemálo těch, kteří založili podruhé rodiny a mají školou povinné děti, nové hypotéky, nové partnery, sportují, cestují, žijí v podstatě stejně jako třicátníci.
„Mám dospělou dceru z prvního manželství. Po rozvodu jsem založil novou rodinu, narodil se nám syn. Ten teď ukončil střední školu, budu ho muset ještě nějakou dobu podporovat na studiích. K tomu přispívám mámě, aby mohla mít samostatný pokoj v domově seniorů na což jí její důchod nestačí. I když moje žena také slušně vydělává, naše výdaje jsou dost velké, když započtu náklady na bydlení, na dvě auta. Nedávno naše firma prošla restrukturalizací a já dostal padáka. Sice s odstupným, ale dost mě to vyděsilo. Práci na podobnou pozici, jakou jsem zastával, jsem hledal těžce, trvalo to rok,“ vypráví sedmapadesátiletý Petr, který pracoval jako personální ředitel středně velké společnosti. „Bylo mi jasné, že to bude těžké, jsem z pohledu personalisty starý. V oboru dělám, tak to vím. Nakonec mi pomohl kamarád, práci mám, musel jsem se trochu přeškolit, ale nevadí. Ovšem přesně jsem na vlastní kůži poznal, jaké to je být na trhu práce nežádaný, průsvitný,“ dodává.
Hospodářská komora zveřejnila odhad, že do roku 2032 bude Čechů v produktivním věku o dvě stě čtyřicet tisíc méně než nyní. Kdo bude pracovat? Uvědomí si firmy, že mladých bude málo a proto ti, které nyní považují za staré a nevýkonné, se mohou stát spásou? Nebo o ně nadále zájem nebude, protože spoustu pracovních úkolů budou zastávat stroje, umělá inteligence?
Experti z různých oborů na toto téma diskutují čím dál častěji.
Častým argumentem, proč firmy nechtějí přijímat lidi ve věku nad padesát, je, že nejsou ochotni a schopni učit se novým věcem, být flexibilní. Nesmysl, oponují ti, kterých se to týká. Jenže, pozor, v tomto směru personalisté často vědí, co čem hovoří.
Například z průzkumu NN pojišťovny a penzijní společnosti, jehož cílem bylo zmapovat postoj Čechů ke stárnutí, vyplývá, že Češi obecně nepatří mezi národy, které považují celoživotní vzdělávání za přirozenou součást života. Ve srovnání s dalšími deseti vyspělými zeměmi, jsou schopnosti Čechů na poli přizpůsobivosti změnám, označeny za velmi slabé.
„Sedmdesát pět procent dotazovaných se sice považuje za zvídavé a dychtivé učit se novým věcem, ale méně než šedesát pět procent věří, že se každý rok skutečně naučí více. Přitom pokud jde o přístup ke zdrojům celoživotního učení, většina z nás jich má podle všeho dostatek. Informovaní jsme a nástroje máme, ale často nic neděláme,“ komentoval průzkum Michal Korejs, ředitel produktového vývoje NN pojišťovny, který je expert na otázky týkající se stárnutí populace.
Průzkum se týkal lidí různého věku, ne jen těch starších a právě proto naznačuje velmi dobře, jak všichni uvažujeme. Velmi často jsme spokojeni s tím, co máme, nevzděláváme se, nepočítáme s tím, že jednou třeba budeme hledat uplatnění v jiném oboru, nepřemýšlíme, zda máme na pracovním trhu co nabídnout.
Potíž je v tom, že v každé věkové kategorii je spousta lidí, na které výrazy průhlední či průsvitní sedí víc než na lidi vyššího věku. Jsou líní, nemastní, neslaní, nemají společnosti co nabídnout a ani nechtějí. Naopak mezi padesátníky a staršími je spousta lidí, kteří jsou tak výrazní, vzdělaní, šikovní, zruční a schopní, že je jejich spojování s těmito označeními naprosto nesmyslné.
(S využitím zdrojů: Český statistický úřad, Češi a dlouhověkost - průzkum NN pojišťovny a penzijní společnosti.)
