Ta parta se schází v místní hospodě dobrých deset let. Fanouš Rendl doopravdy neví, co tuto partu deseti lidí dalo dohromady. Není to žádné občanské sdružení, žádný zájmový kroužek, ba ani stejná zájmová skupina. Co člen, to jiná mentalita, jiné životní zkušenosti a povahové vlastnosti. Parta má v hospodě vyhrazen vlastní stůl a schází se každou sobotu.
Vláďa sedává vždy v čele stolu a ucucává červené víno. Manželka tak činí ze solidarity, neboť manžel je diabetik. Frantík je fanda do dechovky a pozná každou kapelu po sluchu. Prozradil, že v dílně i doma se dechová hudba z prostoru takřka nevytrácí. Manželka Jiřina je s touto manželovou anomálií smířena. Vždyť každý chlap má mít nějakého koníčka. Jiřka je v pohodě do té doby, nežli někdo navrhne hazardní hru zvanou kopky! Nastane-li tento okamžik, rozvine se u stolu opravdová společenská zábava, legrace a les srandy. Nemá to s hazardem nic společného. Jde ale o peníze a v tom případě každá žena zavětří. Jiřka se odporem k tomuto druhu "zábavy“ netají. Dokáží ji vyprovokovat i jen řeči o tomto způsobu trávení volného času.
Slávek s Věrkou, další osazenstvo "klubového“ stolu jsou obrazem různorodé dvojice. Slávek je člověk impulzivní, nemající daleko k silným slovům. Neustále vypráví jak by se s kým sepral a někomu dal za vyučenou. Jeho silácké řeči Věruška sleduje se shovívavým úsměvem. I tak ale Slávek nemá k ráně daleko.
Milan je dobrá duše celé party. Robustní chasník, vždy usměvavý a přinášející dobrou náladu za každého počasí. Je také jedním z "pořadatelů“ sezení venku při příležitosti klubových večerů. Debužíruje se ještě ve dvou rodinách. Parta se vždy složí a seance probíhají průběžně celý rok.
Do party ještě přísluší Jarinka. Dochovala rodiče, zůstala sama a tak se jednoho dne přidala do houfu. Příchod oslavila dvacetiletou slivovicí a slzami v očích. Této neprovdané ženě se seskupení stalo v podstatě rodinou. Parta má u stolu zasedací pořádek, jako Pan Ryšánek a Šlégl v Nerudových Malostranských povídkách.
Fanouš sedí v polovině stolu, strategicky umístěn. Po levici má neustálého oponenta Mirka. S Mirkem se kolikrát pohádají do krve a pak se časem hrany obrousí. Odchodem poražené a uražené strany setkání nikdy nekončí. Stratég je také umístěn čelně ke dvěma ženám, Drahušce a Věrce. Zásadně sedává v lokále zády k televizi a pohled na ty hezké ženy jsou mu za televizní program náhradou!
Obě kamarádky Fanouš jednou neúmyslně urazil.
V obci se každoročně pořádají krojované hody. Nebylo by to nic zvláštního, kdyby se na území zcela neutrálním, neproducírovali stárci v Kyjovských krojích. Fanouš má k tomuto druhu dováženého folklóru odpor. No ale lidé se chtějí bavit a od roku 1963 se Hody staly tradicí. I zúčastnily se obě kamarádky krojového představení. Fanouš pak rozvinul tuto řeč: "Holky, vy v těch krojích nejste dcérečky ze Slovácka, ale masopustní maškary. V kroji se musí umět chodit!“ Obě ženy se rozplakaly a u stolu nastalo rozpačité ticho. Fanouš poznal, že přestřelil. Prohlásil pak historickou větu: ,,Holky omlouvám se. Od této chvíle má každá z vás, nezávisle na sobě, právo zvolat heslo Kroj! Okamžitě u vás přistane pokání v podobě skleničky. Toto pokání budu činit do konce trvání této komunity!“ Nutno podotknouti, že holky tohle právo pravidelně a s chutí využívají.
Ještě k jedné lenní povinnosti se prostořeký Fanouš zavázal. Letní posezení se konalo právě v domě Slávka a Věrušky. Pozdě večer nastalo citelné chladno. Fanouš byl jen tak nalehko. Požádal Věrušku o svetr. Ve svetru odešel po seanci s partou ke svému stolu v hospodě.
V lokále bylo ovšem přetopeno. Fanouš pravil: "Který vůl mi dal tak tlustý svetr?“ Zhovadilost věty mu došla, jakmile u stolu nastalo hrobové ticho. Rychle pochopil trapnost situace, Věrušce se omluvil a pravil: "Za tuto moji blbou řeč, platím rundu celému stolu!“Heslo "svetr“ bylo vysloveno jen jednou a oproti trvalé platnosti hesla "Kroj“ nebývá opakováno.
S další ženskou částí komunity, Jiřkou, hrál Fanouš dlouholetou hru k pobavení celého stolu. Jiřka se vracela v noci z práce kolem Fanoušova domu. Jednou Fanouš navázal tento rozhovor: ,"Jiřko, jsem zcela sám. I když jsem na ženskou společnost skoro zapomněl, nemohla by ses při cestě z práce zastavit na kus řeči? Spávám pod druhým oknem svého baráku. Stačí třikrát zaklepat. To bude znamení. Chvíli počkáš, já se natřu vonnými mastmi, opatřím se slušivým županem a pak se uvidí!“
Tento dialog se stal častým programovým číslem. Jiřčin manžel Frantík předstíral, že je mu to jedno a že by za určitých okolností zamhouřil obě oči. Kolikrát licitovali, za jakou částku by byl ochoten přestoupit manželku ještě někomu jinému. Dva protagonisté rozvíjeli pak překážky, stavějící se milostnému setkání do cesty.
"Včera jsem klepala jako divá, tys chrápal a tak jsem znechuceně odešla!“ praví žena.
"Klepalas na blbý okno, nebo dokonce na jiný barák. V sousedství bydlí osmdesátiletá paní.“ A tak pořád dokola.
Po čase se Fanoušovi zdálo, že nevinné pošťuchování a hecování by mohlo mít i reálný výsledek. Bohapustá legrace by snad mohla přejít do skutečnosti. Oba by pak hráli u stolu letitou hru nadále, i když by role kamarádky přerostla třeba v milenecký vztah. Člověk přece nikdy neví.
Je teplá letní noc. Fanouš se převrací v posteli. Budík za hlavou mu signalizuje pár minut po půlnoci. Najednou se na okno ozve zaťukání. Fanouš vytřeští oči. Tak přece!
Poplach je nevyhlášený a okamžitý. Nové pyžamo, upravit postel, ze skříně župan s listrovými klopami a střapcem. Klepání na okno se opakuje. Za chvíli odemyká doufající potencionální milenec dveře. Padá do vývrtky.
Za dveřmi stojí známá osoba, velice nepodobná toužebně očekávané kamarádce Jiřce. Je to notorická vypůjčovateleka peněz. Zoufalýma očima pozoruje pána v županu a pronese očekávanou větu: "Pane Rendle, nemohl byste mi do zítřka půjčit dvě stovky?“