Martiny turistické výšlapy mívají shodný scénář: Obvolá nás, sejdeme se na jí určeném místě, kam se ona posléze dostaví s půlhodinovým zpožděním se svými dvěma vnoučaty. Poté volnou chůzí absolvujeme několikakilometrovou trasu, jejíž hlavní náplní je pohlídat, aby se vnouček Péťa a vnučka Martinka někam nezřítili, nepozřeli něco jedovatého, co vyrostlo na keři u cesty, něco je nekouslo, nepromočili si botičky a neslyšeli, jak Marta kritizuje výchovné metody jejich rodičů. A také dohlížet na to, aby ti roztomilí tvorečkové neříkali sprostá slova, která pochytili od svých spolužáků a kamarádů. Konečným bodem výletu je vždy Seifertova ulice na Žižkově, kde babička Marta odevzdá prapotomky jejich právoplatným biologickým majitelům, načež se kolektivně odebereme do nedaleké hospůdky, abychom z vyprahlých hrdel smyli prach cest.
Zdálo by se, že tyhle túry jsou nudným stereotypem, leč opak je pravdou. Právě Petříček a Martinka z nich dělají superzážitkovou turistiku. Jejich vnímání světa je naprosto tvůrčí, to, co vidí, komentují s bezmeznou fantazii. My dospěláci, aniž bychom opustili svůj hlavní úkol dávat na ně univerzálního bacha, kolikrát při jejich kecech zůstaneme v úžasu stát. Například nedávno jsme výletovali podél říčky Rokytky, v níž se rozmnožily nutrie. Dětičky byly nadšené. „Jéé, vydra!“ „Néé, to je bobr!“ Uvedli jsme věci na pravou míru, což ale u nich okamžitě vyvolalo debatu, jaké zvíře by vzniklo, kdyby se tyto tři druhy navzájem mezi sebou křížily. A tak údolím malebné říčky zněly názvy nudra, vybr, bobdra, vytrie, nubr, bobtrie. No, a když došly tyto omezené varianty, pustili se malí biologové do možností křížení i s jinými zvířaty. Například velobr je kříženec velblouda s bobrem, ale může to být i kříženec s velrybou. Krokotrie, krokodra či bobrdýl je s krokodýlem, nutrilub, hobr, hodra s holubem, atd., haranti se do teoretického míchání všemožného tvorstva pustili tak vehementně, že jim to vydrželo dvě hodiny. Nad některými kombinacemi jsme doslova žasli.
Občas Marta vezme auto a zajedeme si na procházku i někam dál od Prahy. Třeba nedávno do Kouřimi. „Babičko, to tady všichni kouřej?“ vznesl logický dotaz Péťa. „Kdepak, to se jen tak města a vesnice jmenují podle něčeho, co se stalo v minulosti. To není podle toho, co tam teď lidé dělají,“ vysvětluje pedagogicky Marta. „Máš třeba město Kozojedy, ale to neznamená, že by tam pořád jedli kozy. Nebo město Prachatice, ale to není podle bohatství jeho obyvatel.“ „Aha,“ reaguje brilantním závěrem Martinka, „takže Krkonoše nejsou podle toho, že tam turisti krkají. Anebo Šluknov, že tam všichni šlukujou.“ Výborně, pochopila to, ale Péťa má námitku: „Když mě ale říkal strejda Jindřich z Pakoměřic, ať za ním přijedu, že mi tam změřej, jestli náhodou nejsem pako.“ A zatímco Marta vnoučkovi vysvětluje, že strejda Jindra si jen tak dělal legraci, protože je to velkej šprýmař, kamarád Honza, což jest další účastník tohoto zájezdu, mi šeptem sděluje: „Týývole, doufám, že kdyby jednou naše Martička třeba vymyslela vejlet do Řitky nebo do Pičína, tak nechá haranty doma.“
Jak už bylo řečeno, Martina vnoučata činí naše procházky zajímavými. Bez nich bychom se pravděpodobně jen šourali a klábosili o nemocech a o stoupajících cenách potravin. Anebo bychom případně myli zadky nepřítomným kamarádům a kamarádkám. Bez fantazie těch mrňousů by to určitě byl nudný stereotyp a nevím, jestli bych kvůli takovým výletům vůbec opustil svůj gauč a nadávání na televizní program. Lékaři nám seniorům doporučují pohyb pro zdraví. Mají bezesporu pravdu, ale měli by ještě doplnit svou radu o to, ať si k tomu pohybování přibereme nějaké haranty. A kdo nemá vlastní vnoučata, aťsi je třeba půjčí od známých. Stačí, když pohlídá, aby se někam nezřítila, nepozřela něco jedovatého, co vyrostlo na keři u cesty, něco je nekouslo, nepromočila si botičky, neříkala sprostá slova, která pochytila od spolužáků, a zažije spoustu perfektních příběhů.