Správce království českého Aleš z Riesenburgu a Vřešťova byl rozmrzelý. Právě obdržel zprávu od polních vojsk obléhajících Plzeň, že od války neupustí, dokud se všichni nepřátelé pravé víry nedají na cestu pravdy. Zatracení potížisté, zasyčel, marná byla nabídka odpuštění všech způsobených škod. Takhle už to dál nejde, vždyť z Basilejského koncilu zavanula ochota jednat. I císař Zikmund by se přidal, a tak pobídnul koně, aby do tmy stihnul předsedat válečné radě kališníků se zástupci měst.
Pátá křížová výprava u Domažlic skončila ostudným fiaskem a preláti v sobě objevili ochotu k jednání. Dokonce se zárukou, že česká disputace nebude k ničemu nucena. Po schůzi v Chebu česká strana pozvání přijala. Předmětem jednání i svárů byly Čtyři pražské artikuly. Přijímání pod obojí, trestání hříchů pro všechny stejně, zákaz světského panování církve a svobodné kázání slova božího. Už samotný fakt jednání byl pokrok.
Země byla už natolik vyčerpaná a rozhádaná, včetně obou pražských měst, že na dlouhé vyjednávání nebyl čas. Střetu se už nedalo vyhnout. Navíc se koalice husitů začala bát o nabytý majetek, neboť radikální polní vojska nadále plenila kraj ve jménu jediné pravdy. A pak, umírnění kališníci, neboli utrakvisté, přijímající pod obojí způsobou, se vždy považovali za plnohodnotnou součást katolické církve.
Průběh bitvy u Lipan je dostatečně popsán, přesto se historici dodnes přou o detailech a počtech válečníků. Zajímavostí je, že proti sobě stála vojska s vozovou hradbu nevídaného počtu vozů. S nadsázkou lze říct, že kdyby někdo nezaútočil, stojí tam dodnes.
K úspěchu nestačilo pouze vylákat radikální husity do volného prostoru, ale také zajistit, aby otevřená brána v jejich vozové hradně nebyla zacelena, aby se v případě neúspěšného útoku neměli za čím skrýt. Tím zvítězila propracovaná strategie, nad zažitou rutinou s výkřikem...běží.
Nechme prostřednictvím knihy Miloše Kratochvíla Památné bitvy českých dějin, promluvit starou kroniku. Urození pánové v čele s Alešem z Vřešova, Menhartem z Hradce a Davidem Bořkem z Miletínka, předstírajícíe útok, přiblížila se k vozové hradbě táborské a tu, když do nich bylo vystřeleno z houfnic a píšťal na útěk se obrátila sklonivše praporce a kopí, jakoby v divém zmatku prchala. To však jen proto, aby lid táborský na volné pole z hradby vozů vylákala. A vskutku, sotva spatřilo Prokopovo vojsko útěk panských, na rozkazy hejtmanů nečekajíc a jakož to už mnohokráte, otevřelo závory a vyrazilo s křikem běžíííí, běžíííí. Když přiblížili se k nim na půl honu, tu znenadání se kopí a korouhve prchajících zvedly a na znamení se panské vojsko z útěku předstíraného obrátilo k útoku. Snad jen dodám, že k tomu ukryté jezdectvo padlo polním husitům ještě do boku.
K výsledku bitky jsem si vypůjčil slova Jaroslava Kosiny z jeho knihy Světové dějiny...Bratrstva krvavou řeží byla odstraněna až na zbytek skrovný. Bitvou tou nebylo překážky, která byla na závadu opětovného navazání styků podobojích Čechů s koncilem a císařem.
Výsledek bitvy byl pro radikální polní vojsko fatální. Padl Prokop Holý, kněz Prokůpek a další hejtmani. Mnoho zajatých bylo ve stodole upáleno. Polní vojsko, které odolávalo křižáckým výpravám, bylo nakonec rozprášeno do bezvýznamných skupin od nedávných bratří. Vítěznou pohodu si užívali na pražském Hradě nejvyšší purkrabí Menhart z Hradce i Oldřich z Rožumberka a na scénu už začal nakukovat budoucí král dvojího lidu, Jiřík z Poděbrad, který se pravděpodobně jako čtrnáctiletý zúčastnil bitvy na straně umírněných kališníků.
Doba plynula, situace se už v klidu vyvíjela a roku 1436 byly v Jihlavě artikuly potvrzeny. Soudobý pamětník s radostí napsal...a provolati kázali jazyky čtyřmi, česky, latině, uhersky, nemečsky, že Čechové a Moravané nejsú v bludu nalezeni, ale že jsú věrní křesťané a synové prvotní cierkve svaté. Potvrzeno tak bylo pečetěmi legátů koncilu, krále Zikmunda a moravského markraběte Albrechta. Chyběla pouze pečeť papeže, což se pro zpochybnění později ukázalo jako zásadní.
Zajímavě střetnutí okomentoval saský kronikář. Bitva byla především slávou Čechů a hanbou německých knížat, neboť čemuž nepomohla kdysi nepřekonatelná moc německá i s pomoci Boží, svedlo malé množství Čechů.
Ze školy jsme měli tak nějak pod kůží, že doba husitská byla dobou slavnou. Komunisté brali husity div ne jako předvoj dělnické třídy. No, jak se to vezme, možná to byla doba slavná, ale zanechala po sobě záhubu, plenění, vraždění a neslavnou spoušť, kdy k normalizaci poměrů museli nejdříve Češi porazit Čechy...
Povšimněte si počtu bojových vozů, to je až neuvěřitelné a na dnešní poměry víc než jedna obrněná divize.
S využitím zdroje: Miloš Kratochvíl - Památné bitvy českých dějin
