Snídaňové párečky i míchaná vajíčka nás naladily na výlet ještě lépe. Obloha se na nás bohužel poněkud mračila, takže do batohů jsme přibalii deštníky. Většina účastníků odpochodovala na vlak, menšinu do Nižboru dovezla auta.
Na programu jsme měli komentovanou exkurzi ve vyhlášené sklárně Rückl. Já osobně se na práci mistrů sklářů nemohu vynadívat a do sklárny jsem se hodně těšila. Na paměť původní výroby lékovek je dodnes symbolem sklárny a jeho značkou čáp, držící v zobáku zátku a na dvoře sklárny v ohrádce sídlí dva hendikepovaní čápi. Při čekání exkurzi jsme si prohlédli podnikovou prodejnu a vybrala jsem tu jako dárek skleněné srdce. Usadili jsme se pod střechou u vchodu a nebesa se otevřela a spustila dolů pořádnou sprchu. Měli jsme správně spočítaný čas konce sprchování a začátku exkurze, takže jsme do edukační místnosti vstoupili téměř suchou nohou. Paní průvodkyně nás seznámila s historií sklárny i výrobou skla jako takovou a vešli jsme do srdce sklárny. Zdejší skláři mi připadali tak trochu jako pekelníci, tvořící ze žhavé tvárné hmoty zázraky. Vydržela bych se na ně bez dechu dívat třeba dvě hodiny. Čas je však neúprosný a museli jsme dál. Prošli jsme ještě dalšími provozy včetně brusírny. Tady jsme obdivovali ruce i sílu brusičů, kteří jemné vzorky tvoří na poháru vážícím třeba i 20 kg. Po dobrém obědě jsme pobyli ještě v blízké restauraci Zastávka. Tu zřídil herec Tomáš Hanák z rozpadajícího se dřevěného železničního skladu z roku 1876. Nyní můžete posedět v nostalgickém prostředí starých vagonů.
Další program nebyl organizovaný a každý odpoledne využil podle svého. Já s Líbou a Martinou jsme se rozhodly vyjít si na druhou stranu řeky ke splavu a nahoru k zámku, ač jsme věděly, že turistům přístupný není. Berounka plynula velice rychle a u břehu nás překvapila samice morčáka velkého s mladými. Fotit se zrovna moc nechtěly a utekly po vodě na druhou stranu. Vyšly jsme nahoru k zámku a zastavily se u sloupku s tabulkou, označující místo, kde se kříží 14. poledník východní délky a 50. rovnoběžka severní šířky. No řekněte, máte to doma? Já tedy ne!
Prošly jsme nádvořími zámku a zašly ještě k hrobce rodiny Fürstenberků z roku 1787. Je v ní pochováno 14 osob.
Pomalu nastal čas k návratu. Sešly jsme z kopce se zámkem a došly na předmostí. A v tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Z levé strany přiletělo mé druhé štěstí letošního setkání. Asi půl metru přede mě si sedl na chodník nádherný exemplář roháče velkého. Zastavily jsme se a nevěříčně zíraly, jak se roháč vydal na pochod směrem ke mně, dolezl až k mé botě, vyškrábal se na ni a plání šněrování doputoval až k holé noze a přiložil na ni kusadla. Manekýn v tu chvíli byl jako na molu středem pozornosti tří fotografek. Stejně jako u mloka ze středy se teď splnil další z mých snů. Čas neúprosně běžel a my jsme musely jít na vlak. Roháče jsme opatrně přendaly na záhon a rozloučily se s ním.
A teď úplně nevím, jestli zveřejnit, co se nám přihodilo dál ... ále, vlastně proč ne? Ať se pobaví i další. Roháč nás dost zdržel, tak jsme spěchaly. Dohadovaly jsme se, ze kterého směru jsme přijely a kam se tedy budeme vracet - doleva nebo doprava? Jen jsme se jakž tak shodly, objevil se vláček. Byly bychom ho při troše snahy stihly, ale proč? Shodly jsm se přece na tom, tenhle jede na druhou stranu a náš pojede za chvíli. Opak byl pravdou ... Paní výpravčí nás vyvedla z omylu a vyslala na zmrzlinu. Tu mají v Nižboru opravdu moc dobrou a další vlak už jsme si ujet nenechaly. Smích je koření života a my jsme si ho užily plnými doušky a doufám, že si ho užili úplně všichni účastníci Setkání i60 v Roztokách u Křivoklátu 2024.
Ať žije Setkání 2025!
Setkání Roztoky u Křivoklátu 2024, díl 1