Ideály, vzory a srovnávání se s druhými při stárnutí škodí
Ilustrační foto: Freepik

Ideály, vzory a srovnávání se s druhými při stárnutí škodí

10. 6. 2024

Sousedka má méně vrásek. Oblíbená herečka vypadá na svůj věk výrazně mladší. Kolega si našel mladou partnerku. Kamarádka je hubenější. Kdo si v životě zvykl porovnávat sám sebe s druhými, bude to mít ve vyšším věku těžké. Pohodářům a flegmatikům se stárne lépe.

Jsou to dva protichůdné společenské trendy.

Jeden velí – srovnávejte se s druhými, snažte se být lepší než oni, sledujte lidi úspěšné v různých oborech, přemýšlejte, co udělat pro to, abyste tak úspěšní byli také.

Druhý stojí na opačných základech – nesrovnávejte se s druhými, každý člověk je originál, mějte se rádi takoví jací jste.

Na každém směru je něco dobrého a něco špatného. Kdo podlehne pocitu, že je dostatečně dobrý ba až perfektní a nepotřebuje se od okolí inspirovat, zpravidla zakrní, nevzdělává se, není konkurenceschopný. Kdo naopak získá dojem, že je třeba neustále sledovat trendy, celebrity a porovnávat se s kdekým, podlehne často panice, je zběsile akční, časem vyčerpaný z touhy být nejlepší.

„Zejména ve vyšším věku je třeba nehnat se za ideály, ale především se zajímat o své zdraví, o to, co bychom mohli udělat pro sebe, abychom žili co možno nejdéle soběstační,“ říká gerontoložka Iva Holmerová.

Problém je to, že ve společnosti začíná převládat názor – je ve stáří nemocný, protože se o sebe dost nestaral. „Souvisí to s tím, že lidé se často za své handicapy stydí. A nemálo lidí vyššího věku takzvaně nechce být na obtíž,“ uvedla lékařka.

Lidé, kteří se zabývají problematikou stárnutí, často upozorňují na fakt, že v zahraničí je ve veřejném prostoru vidět více lidí s různými kompenzačními pomůckami, seniorů na vozíčcích, s chodítky.

„Překvapilo mě, že paní, o kterou jsem pečovala, chtěla chodit do divadel, na vernisáže, do kaváren. Bylo jí téměř devadesát, byla těžce nemocná, pohybovala se na vozíčku, ale chtěla být mezi lidmi a takových jako ona jsem tam viděla mnoho,“ říká Jana Novotná, která pracovala jako pečovatelka v Německu, v Holandsku a v Belgii. „Tady dámy v domovech seniorů, které jsem se snažila vyvézt do společnosti, říkaly, že si už nepřipadají hezké, že se nehodí, aby tak staří lidé jako ony překážely v divadlech a v kavárnách. A často znělo: nechci, aby mě takhle někdo viděl,“ vypráví.

A právě za tím se často skrývá zvyk neustále se s někým srovnávat, hodnotit sebe a druhé. Lidé, kteří si na to zvykli, se pak těžce vyrovnávají se stárnutím, s tím, že už něco nezvládají nebo si přestali připadat atraktivní.

„Měla jsem období, kdy jsem úzkostlivě pozorovala ženy v práci, na ulici, na pláži, všude a srovnávala, jestli jsou přes pas stejně široké jako já. Vždy jsem si odhadla, že jim je k šedesátce jako mi a pak jsem porovnávala, která máme břicho stejné, která ho má menší, větší. Protože jsem těžce nesla, že jsem nabrala kila kolem pasu. Byla jsem jako šílená, dokonce jsem přestala chodit k jezeru, kde jsme to s manželem měli moc rádi. Až mi řekl, že jsem se zbláznila, že se mu líbím taková jaká jsem, trošku jsem se vzpamatovala a přestala jsem se tak pozorovat. Dnes se sice nijak nevystavuju, protože spokojená se sebou už nikdy nebudu, ale zároveň mi nevadí být v plavkách. A klidně si dám pivo nebo dortík a už přitom kolem sebe nekoukám, jestli jsem tlustší než ostatní ženy okolo,“ vypráví dvaašedesátiletá Ivana.

Současní mladí lidé to v tomto směru budou mít ještě těžší, protože se ve světě založeném na srovnávání se s jinými, pohybují od dětství. Všichni uživatelé sociálních sítí, kteří zveřejňují své fotografie, se vlastně vědomě či nevědomě porovnávají s ostatními, snaží se je zaujmout, ukázat, že jsou lepší, hezčí, byli v zajímavější zemi, na hezčí pláži, mají nové to či ono.

Starší lidé, kteří tolik jízdě za touhou po virtuální dokonalosti nepodlehli, mají lepší základ k tomu, aby si časem položili otázky: A není to vlastně jen a jen moje věc, jak vypadám, kolik vážím, jak trávím volný čas a kde jsem byl na dovolené? Není to jen a jen můj život? Moje kila, moje vrásky, moje radosti, moje starosti?

Potíž je v tom, že společnost si zvykla se nejen srovnávat, ale navíc život porovnávat podle toho, kolik je komu let. Veřejným prostorem zní věty typu: ta má na svůj věk hodně vrásek, ta stárne dobře, ten zdědkovatěl, ten je na svůj věk hodně šedivý a sešlý….

„Typickou ukázkou toho, jak se společnost staví ke stárnutí je období menopauzy. Žena zvyšuje hmotnost i při stejném příjmu energie, dochází k redistribuci tuku z prsů a boků do oblasti břicha, dochází ke snížení výkonnosti. Ale přesto se od ženy očekává, že bude dál výkonná jako dříve, že nebude mít návaly, emoce, že bude stále vypadat jako dříve,“ uvedl lékař Tomáš Fait.

Toto nastavení společnosti jsme si způsobili sami. Je za ním právě srovnávání se, touha být stále mladí, krásní, schopní dělat stejné výkony v šedesáti jako ve třiceti. A když to nejde, podléháme panice, že nejsme dost dobří.

Najít cestu mezi tím, aby člověk nezbabkovatěl či nezdědkovatěl a zároveň nepodlehl iluzi, že bude věčně mlád, je jeden z nejtěžších úkolů, které stárnutí přináší.

 

 

 

 

psychika stárnutí životní styl
Hodnocení:
(5.1 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.