„To znám,“ informuje Olda, „mně stará zase řekla, že bych mohl zfleku dělat manekýna na pneumatiky. Přitom si mě už macatýho brala, jenže tenkrát jí imponovalo, že jsem byl největší silák ve vesnici a všichni vychrtlí frajeři mě uctivě zdravili. Tenkrát si naopak lebedila, jaké jsem to ale podsadité chlapisko.“
Své zkušenosti s daným tématem má i Bedřich. Tomu dokonce jeho Milada oznámila, že při chůzi zezadu vypadá, jako by si mu v prostoru zadku hráli na babu dva tuleni. Rozhořčeně to komentuje: „Přitom sama je taky docela prdelatá, jenže já o tom mlčím, protože jsem slušnej člověk a protože se mi větší zadky u ženských vždycky líbily. Ctím totiž zásadu, kterou mi už v pubertě předal blahé paměti můj táta před kopiií Rubensova obrazu, co nám visela v obýváku. Ta zásada se jmenuje ŠIPRZÁROŠ a znamená Široká prdel, základ rodinného štěstí. Podle taťky ji naše famílie úspěšně dodržuje už po mnoho generací. A taky respektuju přírodní zákon, že každá žena se v určitém věku musí rozhodnout, jestli chce mít větší zadek nebo vrásčitej obličej. Jenže v těch našich ženskejch se tolerance prostě nedohrabeš.“
„Takže si to shrňme, přátelé,“ ujímá se moderátorské funkce Eda. „Máme tu skutečnost číslo jedna, že jsme poněkud ztučněli, což nám osobně nevadí, ale zároveň skutečnost číslo dvě, že právě tato skutečnost číslo jedna osobně vadí našim partnerkám. Skutečností číslo tři je, že nám to ty bestie dávají sežrat na plný pecky, a dokonce vymýšlejí pohrdavé názvy pro jednotlivé partie našich těl, viz například již zde uvedený bojler, pneumatika či honící se tuleni. To nám samozřejmě až tak nemusí překážet, nikdo z nás přece nešel do manželství s představou, že ho ženuška bude doživotně chválit a poplácávat po rameni. Je tu ovšem další skutečnost, tedy číslo čtyři, která je velmi velmi nebezpečná. Její jméno Dieta, pánové! Je to odporná strašná vyzáblá hnusná kostnatá zlá babizna, která vleze do mozku vaší manželky a zchroustá tam všechny ty báječný recepty na gulášek, na svíčkovou, na výpečky, na škvarkový placky, na rajskou, na slepici na paprice, prostě veškeré ty zářivé klenoty, jež jí tam vložila maminka a jimiž vaše ženuška dlouhá léta zdobila rodinné soužití. Vím, o čem mluvím, kamarádi, u nás ta mrcha Dieta už tejden bydlí. Blaženka si ji na mě pozvala a na slovo ji poslouchá. Víte například, co jsem měl včera obědu? Kousek pitomýho vařenýho kuřete s hromadou dušený mrkve. Dneska zase zeleninovou polívku a špenátový karbanátky. V pondělí navíc přitáhla domů osobní váhu, že prej budeme sledovat postup mýho hubnutí. Úplná Sodoma Gomora, přátelé, jsem vyřízenej zlomenej chlap, nechce se mi žít. Zalezu někam do houští a tam zajdu s poslední myšlekou na knedlo, vepřo, zelo.“
Chudák Eda rezignovaně skládá hlavu do dlaní a my s ním hluboce soucítíme. On je přece jedním z nás. Také uctívá Její Výsost Držkovou Polévku a Jeho Veličenstvo Pěkně Prorostlý Bůček. Také zastává světonázor, že sádlo je na smažení daleko vhodnější než všelijaká ta olivová a bůhvíjaká šidítka, také ví, že dát si koprovku jenom se čtyřmi knedlíky je těžkej hřích. A teď tu sedí v depresi, pouhej stín toho sebevědomého, dobře živeného Eduarda. Vzduchem navíc poletuje hrůzná představa, že i naše životní partnerky by mohlo napadnout pozvat tu potvoru Dietu k rodinnému krbu.
„Toho bohdá nebude, aby český chlap z boje utíkal,“ vykřikuje náhle do tíživé atmosféry Olda. „Edo, kamaráde, my tu vychrtlou Bábu Dietu porazíme. A půjdeme na to právě přes deprese. Já šlohnu v práci kolegyni flaštičku od jejích antidepresiv, ty si do ní dáš nějaký lentilky a budeš doma hrát divadlo. Občas nepřítomně čumět do zdi, občas mumlat nesrozumitelný nesmysly a takovýhle věci. A my nakecáme tvé Blažence, že změna stravovacích návyků u tebe vyvolala situační depresivní syndrom. To přece musí vyjít!“
Jakoby s Oldovým návrhem zazářila jiskřička naděje. Ale jen na chvilku. Eda těžce zvedá utrápenou hlavinku a smutně pronáší: „Díky, kamarádi, ale to nepůjde, ona Blaženka totiž není blbá. Radši přece jen zalezu chcípnout do toho houští.“ Mimochodem – říkám to nerad – ale mám pocit, že se mu při těch slovech trochu třásl pupek.
