Jak víme, Múzy žijí s bohy na Olympu, odkud pomáhají zejména umělcům a věštcům, které mají v největší oblibě. Nápomocné jsou ale i ostatním lidem. Jsou dcerami nejvyššího boha Dia a jejich matkou byla bohyně paměti Mnémosyné. A přiznám se, že rady od takto geneticky vybavených pomocníků se mi v poslední době docela dost hodí. Zdá se mi totiž, že už občas zapomínám. Bohužel, vždycky ty nelepší nápady. Takže sem tam nějaký ten polibek uvítám. Věc má ale háček. I když je jich devět, Múzy nestíhají, a proto posílají mezi nás, méně talentované obyčejné smrtelníky, své zástupce. A jednoho, vlastně jednu, poslaly i mně. A ta o mě naštěstí opravdu dobře pečuje.
První opatrný polibek dostávám obvykle brzy ráno na ruku. Tím moje Múza zkoumá, jestli jsem ještě živá. Po podrbání za ušima se uklidní, přestěhuje si pelech ke dveřím, kde se stočí do klubíčka a dá mi ještě půl hodinku. Ví, že v době, kdy procitám z bezvědomí, by její další snaha byla marná, protože nic úžasného, co bych měla a chtěla sdělit světu, mě rozhodně nenapadne. Tak proč si ještě nezdřímnout.
Jakmile mi ale naskočí životní funkce, běží napřed do obýváku, sedne na sedačku, šlápne na klávesnici a volá na mě:
„Ájo, honem, na íčku jsou koníci, pojď mi to přečíst!“
Pěkně si spolu počteme, pozdravíme přátele a přejdeme na Seznam. Zjišťujeme, co je kde nového, co kde způsobila kdejaká lůza, co řekla jakási čúza a se slovy, ať to vypnu, že je to hrůza, mě moje Múza políbí podruhé. Přitom mi drkne do ruky, ve které držím hrnek s kafem, takže to odnese moje blůza.
V klidu se převléknu, vezmu si mikinu a jdeme psát. Nesmím se totiž rozčilovat, aby se necítila dotčeně. Co kdyby mi to i nadále nešlo… A ono mi to fakt zase nejde, proto mi Múza vede ruku.
Po chvíli se mě netrpělivě zeptá: „Víš už konečně, o čem budeme dneska psát?“
Odpovídám, že zatím nevím, protože mě bolí noha, nemůžu se pořádně soustředit a musím se natáhnout. Rychle si dávám nohu nahoru, zatímco mě moje Múza upřeně pozoruje.
A pak to přijde: jeden nápad za druhým.
A víte proč?
No, protože na mě konečně sedla Múza.
Fotografie v textu: Alena Velková