Ostrov například v roce 1896 navštívil cestovatel Enrique Stanko Vráz a do map zanesl dosud neznámé pohoří Smetana Gebirge, pochopitelně aby vzdal hold Bedřichu Smetanovi. Následovali jej další. Hanzelka se Zikmundem, Miloslav Stingl, Ota Ulč, světoznámý antropolog Leopold Pospíšil trávil měsíce výzkumem mezi tamním kmenem Kapauků. Málo se ovšem ví, že exotická země rovněž poskytla stálý domov mnoha zajímavým osobnostem.
Nová Guinea má rozlohu 786 000 kilometrů čtverečních, regionálně náleží k Melanésii a pro své přírodní bohatství vždy přitahovala zájem evropských koloniálních mocností. Až do konce první světové války se o vliv dělily Velká Británie, Nizozemí a Německo. Celou západní část ovládali Nizozemci v rámci Nizozemské východní Indie, která o třicet let později došla komplikovanou krvavou cestou k nezávislosti a stala se Indonésií. Správu nad východní část ostrova vykonávali od roku 1883 Australané, kteří zde po válce převzali i zbývající území, dříve náležící poraženému Německu. Uplynulo dalších několik desetiletí, „australské“ teritorium Papua-Nová Guinea (dále v textu ji budeme označovat jako PNG) znamenalo pro Canberru vítaný zdroj příjmů z nerostných surovin, ale zároveň starosti s udržováním klidu mezi navzájem znesvářenými papuánskými kmeny a přiváděním výdobytků civilizace do divokých končin. Do nesčetných těžce přístupných horských údolí ve vnitrozemí nikdy nevstoupila noha bělocha a domorodá společenství tu žila naprosto nezávisle.
Nyní malá odbočka. Austrálie se po druhé světové válce řadila k zemím nejvíce otevřeným evropským přistěhovalcům. V uprchlických táborech v Německu, Rakousku a Itálii se ve druhé polovině 40. let tísnily statisíce lidí, kteří uprchli ze svých zemí původu před komunistickým terorem. V tísnivých podmínkách čekali na šanci začít znovu. Austrálie tehdy měla pouhých sedm milionů obyvatel, zoufale potřebovala pracovní sílu a experty z celé škály oborů. Směsice uprchlíků z různých národů východní Evropy, od Estonců po Albánce, proto představovala vítaný lidský potenciál. Mezi lety 1945-1950 se do Austrálie vydalo přes oceány a moře téměř 200 000 lidí, z toho 12 000 Čechů a Slováků. Australská vláda ukázala vstřícný postoj, uhradila lodní lístek, kurzy angličtiny i pobyt v přijímacích střediscích, kde se nově příchozí zpravidla několik týdnů adaptovali na nové prostředí. Zároveň však museli podepsat dvouletý pracovní kontrakt a přijmout více méně jakoukoliv pozici, nabídnutou jim australskými úřady. Nezřídka se tak stávalo, že lidé vysokoškolsky vzdělaní začínali svůj australský sen jako uklízeči, stavební dělníci, horníci. Práce je mohla zavést do drsných Sněžných hor v Novém Jižním Walesu, rozpálených pouští Západní Austrálie, větrných koutů Tasmánie nebo právě na PNG. Rodiny se musely na dlouhé měsíce rozdělit, ženy s dětmi zpravidla zůstávaly ve městech, otcové se vydali do zapadlých končin splatit svůj dluh zemi, která je přijala. Pokud „Noví Australané“ (New Australians), což byl termín vžitý pro poválečné uprchlíky, pracovní závazek porušili a nenašli si odpovídající zaměstnání a finanční zajištění, aby nezatěžovali sociální systém, hrozily jim potíže se zákonem či přímo deportace. Málokdo se proto odvažoval vzpouzet se pracovní umístěnce, byť to znamenalo stěhování do neznáma.
PNG zákonitě vzbuzovala ještě větší obavy. Přesto máme k dispozici příběhy krajanů, kteří nakonec přišli tropickému ostrovu na chuť.
Například Václav Chadim (dnes 95 let), absolvent letecké školy v Hradci Králové, na PNG strávil deset let jako pilot a posléze jako hydrolog. Byl nadšeným fotografem a na stovkách unikátních snímků zdokumentoval pronikání výdobytků moderní civilizace do domorodé kultury. Také zaznamenal vzácné druhy orchidejí a rozšířil poznání o tomto rostlinném druhu. Pan Chadim se nyní v pokročilém věku rozhodl odstěhovat do Švýcarska a má v úmyslu část bohaté fotosbírky věnovat Náprstkovu muzeu v Praze.
Marie Janoušková. FOTO: Poskytnuto z archivu M. Nekoly
Marie Janoušková, rodačka z Kralovic a uznávaná pediatrička, která stála za založením čtrnácti dětských klinik v jižních Čechách, přibyla na PNG roku 1950. Okamžitě se v hlavním městě Port Moresby jala budovat novorozenecké centrum a učit domorodce základy lékařské péče. Pod přezdívkou „madam Mimi“ se těšila všeobecné úctě a strávila zde devatenáct let. Dnes je po ní dokonce pojmenována nemocnice. Její manžel Josef Jan Janoušek, v Československu soudce, rámcově navázal na předchozí kariéru a zařadil se mezi prominentní právníky na teritoriální ministerstvu spravedlnosti, zodpovědné za přípravu nových zákonů.
Božena Sirková z Českých Budějovic spolu s manželem lékařem ukrajinského původu strávila na PNG sedmnáct let a prokázala nesporný spisovatelský talent. Po návratu do Austrálie publikovala o papuánské kultuře několik oceňovaných knih. V češtině ji v exilovém nakladatelství v Římě roku 1963 vyšly čtivé Povídky a zkazky z Nové Guineje.
Manžele Zacharovi mezi domorodci. FOTO: Poskytnuto Martinem Nekolou
Umělecké vlohy nebyly cizí ani manželům Marii a Mojmíru Zacharovým. Ona malířka, on stavitel a architekt, který v Port Moresby projektoval bytovou výstavbu. Současně o svých zážitcích z „ostrova, který jinak prozřetelná matka příroda klidně mohla zapomenout stvořit a vůbec nic by se bylo nestalo“, pravidelně spravoval čtenáře krajanského listu Hlas domova, vycházejícího v Melbourne. Zachar například přiblížil realitu metropole:
„Podle prospektu, který jsem dostal v letadle, Port Moresby je krásné tropické město, středisko koloniální správy, obchodu a důležitý přístav v Pacifiku. Podle statistiky, která byla uveřejněna v místních novinách, žilo v Port Moresby 5 568 bělochů (z toho 1 001 dítě), kteří se zde všeobecně nazývají Evropany, což člověka narozeného v Evropě někdy skutečně urazí, 665 míšencú (potomků nocí, kdy právě ten hrdě se nazývající Evropan zapomněl na svoje dobré vychování, jestli vůbec kdy měl nějaké), 17 Číňanů a Polynésanů, 6 874 usedlých domorodců, ubytovaných v různých táborech firem, jež je dopravily, aby pro ně pracovali. Město s výše uvedeným počtem obyvatel tehdy tvořilo „city“ o čtyřhttps://www.i60.cz/clanek/detail/34684/muj-seniorsky-den-uzivam-si-hlavne-ranni-ritual-u-novin-a-vonave-kavyech ulicích, navzájem se protínajících, shluk domků okolo Ella Beach a stovky domků a domečků, vesměs ledabyle a neodborně postavených na okolních kopečcích. V čtyřulicovém city jsou dva hotely s puby a obnošenými číšnicemi, dvě banky, dva obchodní domy, kde se dostane všechno od lodě přes kokosovou plantáž, chlebové konzervy až po rezervované místo v porodnici, kanceláře a sklady ministerstva veřejných prací, pět různých menších krámů pro bílé, tři krámy pro černé, lékař, zubař, salon krásy, holič (majitelem je Čech), stánek s novinami, taxi služba, kancelář letecké společnosti, pošta, biograf, obchod, ve kterém se prodává zmrzlé maso dovážené z Austrálie, knihovna, restaurace, čtyři kostely a elektrárna. Port Moresby nemá ani dostihovou dráhu, ale má veřejné záchodky zdarma k použití. Zbytek města tvoří přístav, jedno jakž takž slušné molo, dvě dřevěná na spadnutí a několik kamenných, pro menší pobřežní bárky, vodní přistávací plocha pro hydroaviony, které obstarávají spojení podél pobřeží a v deltách řek, a tři silnice, rozbíhající se z města ke golfovému hřišti, k letišti a k výcvikovému středisku pro domorodou policii, dále gumovníková plantáž a vojenský hřbitov.
Život bílých začíná v osm hodin ráno a končí v úřadech ve čtyři a v obchodech v půl páté odpoledne. Ve 4.35 je město mrtvé, jen prodavačky z krámu sedí tiše na lavičkách ve stínu, unavené a propocené, čekajíce na autobus, který je doveze domů, kde na ně čeká teplá sprcha-sen každého obyvatele Port Moresby. Život se soustřeďuje kolem obchodů, výčepů a kolem výše zmíněných tří silnic. Každý se snaží, aby strávil na slunci jen minimum dne a ve výčepu maximum. Po skončení práce až do tmy, s níž přinese vánek od moře trochu ochlazení a komáry, každý odpočívá, pije pivo a studuje výsledky sobotních dostihů v Austrálii.“
FOTO: Poskytnuto z archivu Martina Nekoly
Zachar popsal mimo i své první novoguinejské Vánoce:
„Těžko dýchatelná atmosféra, přesyceno vypařenou vodou z nekonečných močálů řeky Purari, pach hniloby pralesa, hejna komárů a pustá, špinavá řeka, rychle plynoucí k moři. Nikde ani stopy po živé duši. Kdo by taky žil v tomto kraji? Tábořím s dvaceti domorodými dělníky na malém suchém místečku pod kokosovými palmami. Dnes se nepracuje, vždyť je štědrý den. Na ohništi za stanem bublá v hrnci želví polévka. Slunce pomalu opisuje svoji dráhu k západu. Šeří se a začíná noční koncert džungle. Sedím na bedně, druhá, jež slouží za stůl, je dnes slavnostně pokryta prostěradlem, několik květů orchidejí je v plechovce od Sunshine Milk, a v košíčku upleteném z listí palmy tropické ovoce biri. Komáři, létající mravenci, můry a spousta jiného hmyzu krouží kolem lampy. Zpívám koledy. Sám, necvičeným hlasem, za doprovodu kuňkání žab a cvrlikání hmyzu. Želví polévka, opečená ryba, sladké brambory kau-kau, ovoce a čaj z bahnité vody, dnes vylepšený posledním zbytkem rumu, tvoří sváteční večeři. Volám domorodé dělníky a snažím se jim vysvětlit, že jsou Vánoce, svátky míru, klidu a spokojenosti. Jak' jsou ti primitivové šťastní, že neznají, co se děje ve světě. Země za železnou oponou, Indočína, Malajsko, nerozhodná válka v Koreji, atomová hrozba. Každý z nich dostává konzervu masa, dvě tyčky tabáku, krabičku sirek. Ježíšek chodí i na Novou Guineu. Poslouchám noční sonátu pralesa a vzpomínám…“
Miloš Pelikán nad Port Moresby. FOTO: Poskytnuto z archivu Martina Nekoly
Dlouhá léta na PNG prožil také Miloš Pelikán (zemřel ve věku 98 let), kterému bylo dokonce svěřeno vedení důležitého osidlovacího úřadu. Austrálie se rozhodla pod tlakem mezinárodního vývoje a dekolonizačního procesu napříč kontinenty umožnit vznik samostatného státu. Nejprve však bylo třeba vyškolit místní elity, aby PNG okamžitě po odchodu Australanů nezabředla do chaosu a kmenových válek. Mezi lety 1962-1975 tudíž probíhala postupná tranzice moci a Pelikán patřil mezi její nejvýraznější tváře.
Mohli bychom směle servírovat další zajímavé příběhy Čechů mezi Papuánci. Ale nechejme si něco do rezervy také pro knihu. Autor již pilně sbírá podklady od pamětníků. Nechte se překvapit.
Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.
