Pořád mluvila o nějakém panu Vladykovi, že na tu horu vylezl, a byl dokonce v televizi v pořadu Stezka Českem. Říkala, že když to zvládl on, my to dáme taky. Objednala noclehy v Hotelu pod zámkem ve městě Javorník ve Slezsku pro nás tři kluky, pro sebe a dědu. Ta hora s rozhlednou totiž leží nedaleko tohoto místa. Samozřejmě také jízdenky na cestu několika vlaky.
Vyrazili jsme ve středu 3. července ráno po osmé hodině osobákem z Holešova. V Hulíně jsme přesedli na rychlík do Olomouce, a tam na jiný, který nás přivezl do stanice Lipová Lázně v Jeseníkách. Potom už jsme jeli malým vláčkem jen něco přes půl hodiny do konečné stanice - Javorníku. Toto malebné městečko má jen 2600 obyvatel, jak nám řekla paní v informačním centru.
Po cestě z nádraží jsme obdivovali hezké barevné domy, opravený bílý kostel, domov pro seniory, radnici na náměstí, až jsme na kopci uviděli zámek Jánský Vrch. A pod tím zámkem byl náš hotel. Když jsme dostali klíče od pokojů, hned jsme zalezli pod peřinu, ta čtyřhodinová cesta nás docela zmohla. Jenže babička, která s námi na pokoji bydlela, nás vyhnala brzy ven. Bráška Andrej měl pokoj s dědou hned vedle našeho.
Naštěstí u cesty na zámek měli dobrou zmrzlinu, a pod zámkem v zahradě jsme si mohli vyfotit pávy. Obešli jsme zámek dokola lesoparkem, prohlédli jsme si náměstí, a v IC jsme si přidali vizitky a razítka do turistických deníčků. Potom jsme našli autobusovou zastávku, ze které jsme druhý den měli vyjet blíž k Borůvkové hoře.
V hotelu byla moc hezká restaurace, a když nám servírka přinesla jídelní lístky, hned jsme si na večeři vybrali všichni smažený sýr, který nám moc chutnal. Ještě jednou jsme se vydali do ulic, a potom už "hurá na kutě", jak říká s oblibou babička. V televizi byly reportáže z EURA, a to nás moc baví, protože oba hrajeme fotbal za Holešov, a někdy jsme i v novinách, i když jsme zatím jen přípravka.
Po vydatné snídani, kterou pro nás připravili vyjímečně před osmou hodinou, jsme se rozloučili, a tak, tak doběhli na autobus do Bílé Vody, která leží až na polských hranicích. Vystoupili jsme u Psychiatrické léčebny, kde se léčí i nebezpeční pacienti, ti měli na oknech dokonce mříže. Stálo před ní i policejní auto. Děda nás poučil, že život nebývá vždy jen veselý. Léčebna je umístěna v prostorách zámku z roku 1691, to nám taky říkal děda, asi to někde vyčetl.
Potom už jsme se vydali po červené značce na 899 m vysokou Borůvkovou horu. Po prvním kilometru začalo docela hustě pršet. Za půl hodiny jsme měli úplně promočené boty. Počasí se ale, naštěstí, umoudřilo, a když jsme zvládli 3 km stezku po česko-polské hranici, začalo dokonce vykukovat sluníčko. Nahoře pod rozhlednou už hezky hřálo. Napřed jsme se pořádně posilnili, doplnili tekutiny a smlsli i nějakou sladkost. Vstup na rozhlednu byl zdarma. Vyšlapali jsme 155 schodů, a nakoukli jsme do Polska i k nám.
Nazpátek jsme se vydali po modré značce do horské osady Travná, odkud nás autobus přivezl zpět do Javorníku. Babička a děda říkali, že jim po pivu a borůvkovém likéru nějak ztěžkly nohy, a měli co dělat, aby nám stačili. Do odjezdu vlaku zbýval ještě čas, tak jsme si to čekání zkrátili na parádním dětském hřišti vedle kostela.
Potom už nás čekala jen zpáteční cesta zase několika vlaky. Na tento výlet budeme rádi vzpomínat, a docela se těšíme na další. Možná příště pojedeme lodí po Baťově kanálu. Prázdniny jsou prima!!
Michal a Marek
