Osvěžení ve vodě a u vody lákalo tisíce lidí už za první republiky, kdy vzniklo hned několik plováren na Vltavě, například Žluté lázně v Podolí, další v Braníku či pod Vyšehradem. Ještě dříve, už kolem roku 1810, byla na Vltavě vybudována nejdříve Vojenská plovárna, sloužící výhradně pro vojáky a později v roce 1840 Občanská plovárna na místě, kde stojí neoklasicistní budova Josefa Ondřeje Krannera dodnes. Postupem let byly kolem Vltavy budovány další plovárny, například u Slovanského ostrova či na Císařské louce.
Občanská plovárna a plovárna na Slovanském ostrově. FOTO: ČTK
V letech 1929 – 1931 v místech bývalého vápencového lomu firmy Barta a Tichý pod Barrandovskou skálou byl budován také první závodní bazén v Československu. Architektem celého areálu byl Václav Kolátor. Pozemek lomu vlastnil Václav M. Havel, který jej nabídl Českému plaveckému klubu. Bazén byl otevřen dne 16. srpna 1930. Byl součástí vyhlášených Barrandovských teras, se kterými byl spojen schody vinoucími se po skále. S horní restaurací byl spojen jídelním výtahem, kterým se dopravovalo jídlo a pítí pro hosty u bazénu. Bazén o rozměrech 50 × 18 metrů, s hloubkou od jednoho do čtyř a půl metru, doplňovala ikonická skokanská věž s výškou 10 metrů.
Plavecký bazén pod Barrandovskými terasami. FOTO: Wikipedia, volné dílo
Ovšem nebyla to samozřejmě jen Praha, kde vznikaly nové plovárny a koupaliště. Velké koupaliště s názvem Grado bylo vybudováno v Čelákovicích (dnes okres Praha - Východ). Jeho popularita dosáhla vrcholu v časech první republiky. Mnohatisícové zástupy návštěvníků, které sem víkend co víkend proudily, působí dnes až neuvěřitelně, hovoří o nich však více zdrojů. V roce 1929 uveřejnil bulvární list Expres, že „do Čelákovic každé neděle jede nejméně 15 000 lidí“. Na jedné nedatované pohlednici je uvedeno, že „dne 9. 7. zúčastnilo se přes 20 tis. osob – lázně České Grado v Čelákovicích“ a počet 20 000 zmiňuje ve svém textu z roku 1926 čelákovický učitel František Weinzettl. (Zdroj 100+1).
V roce 1932 bylo otevřeno veřejné koupaliště v Mšeně. Budova lázní s dvěma křídly byla postavena ve slohu art deco. Ačkoliv se styl blíží ke stylu některého z Kotěrových žáků (Františku Jandovi, Čeňku Vořechovi či Jindřichu Freiwaldovi), architekt budovy není znám. Objekt je památkově chráněn, zejména pro svou originálně pojatou architekturu s převažujícími dřevěnými detaily.
Městské lázně Mšeno. FOTO: Draceane – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, commons.wikimedia
Stejně jako koupaliště v Mšeně si do současné doby zachovalo svou tvář i přírodní koupaliště Dachova u Hořic v okrese Jičín. Areál s pozoruhodnou dřevěnou architekturou vznikl podle návrhu architekta Karla Bachury a pro veřejnost byl otevřen v roce 1925. Od roku 2013 je hlavní budova spolu se strážním domkem kulturní památkou.
Přírodní koupaliště Dachova či Dachovy u Hořic. FOTO: David Taneček, ČTK
V šedesátých letech vzniklo v rámci akce Z obrovské koupaliště v ostravské městské části Poruba. Vybetonované břehy ohraničovaly vodní plochu 35 000 m2. Koupaliště napájela voda z říčky Porubky, v celkové rekreační ploše 150 000 m2 byla i část lesa.
Areál v Ostravě - Porubě. FOTO: Věnek Švorčík, ČTK
A ještě jednou šedeátá léta, konkrétně rok 1964, kdy byl v Gottwaldově otevřen nový bazén v Bartošově čtvrti.
![profimedia-0726163111[63].jpg](/images/thumbs/profimedia-0726163111-63-.jpg)
FOTO: František Nesvadba, ČTK
Lidé si v polovině minulého století užívali vodních radovánek také v jezerech a přehradách. Největší návaly lidí zažívaly břehy Máchova jezera, ale také Vranova a později Vodní nádrže Lipno.
Máchovo jezero. FOTO: ČTK
Vranovská přehrada v červenci 1968. FOTO: Emil Bican, ČTK
Vybudováním Lipenské přehrady na horním toku Vltavy bylo vytvořeno umělé jezero s největší vodní plochou v ČSSR a největší polohou ve střední Evropě. Pro uspokojování potřeb návštěvníků této rekreační oblasti byla vybudována četná ubytovací a stravovací zařízení, ve kterých se ročně vystřídalo na 450 tisíc rekreantů.
Lipenská přehrada. FOTO: Jaroslav Sýbek, ČTK
S využitím zdrojů: Wikipedia, Archiv Hlavního města Prahy,
