Bylo to před padesáti lety. Bezmála. Chyběly mně dva měsíce do mých šestnácti let. Dívka v rozpuku. Duše se zmítá v nejistotě. Srdce se směje a pláče zároveň. Srdce se chvěje. Věří jen v dobro.
První láska. Poznali jsme se na odpoledních čajích v Lucerně. Modrooký blonďák. Zajímavý, bystrý, inteligentní, zábavný. Student gymnázia. Společná odpoledne, procházky po Petříně, návštěvy kin, výstav. Duše se vznáší, rozepjatá křídla letí do oblak. Slunci vstříc, hvězdám vstříc. Štěstí vstříc.
Mám vedle tebe ještě pět holek.
Křídla se vzepnou a následuje pád z výšky. Nezlomí se, ale ztratí chuť vzlétnout. První pád střemhlav dolů. Natvrdo. Očistí křídla a ví, že hned tak se do výšek nepodívá.
Jednou cestou domů jsem v parku našla poupě růže pohozené v prachu na zemi. Usychalo. Někdo poupě asi vytratil z kytice, kterou nesl nějaké ženě. Sebrala jsem ho ze země a doma dala do umyvadla se studenou vodou. Poupě se rozevřelo a následně ve vázičce rozkvetlo v krásnou růži.
Stane se to i mně? Říkala jsem si tenkrát.