Mongolsko v proměnách času aneb z čeho by měl a neměl Čingischán radost
FOTO: Helena Přibilová

Mongolsko v proměnách času aneb z čeho by měl a neměl Čingischán radost

16. 7. 2024

Dnešní národ Mongolů čítající pouhé 3,5 miliony lidí ve své minulosti vytvořil největší státní útvar, který kdy existoval. Čingischán by ale asi ze svých dnešních soukmenovců příliš velkou radost neměl.

Téměř polovina z nich (1,6 milionu) se tísní v nekonečných zácpách na ulicích přelidněného Ulánbátaru. Bývalí pastevci se hromadně stěhují ze svých jurt do nevzhledných věžáků ve městě, které se ještě zcela nevzpamatovalo z nedokonalé infrastruktury sovětského typu.

Nové věžáky v Ulánbátaru

Je konec června 2024. Na letišti na nás čeká předem najatý řidič. Jako většina Mongolů má ojeté auto z Japonska s volantem na opačné straně. První úsek asi padesátikilometrové trasy z letiště je nádherný. Zelené pahorky s pasoucími se stády koní. Občas jsou vidět bílé jurty, kterým Mongolové říkají „ger“. Potom přichází šok. Samotné město Ulánbátar není rozhodně krásné. Nová výstavba sice pomalu nahrazuje socialistická sídliště, ale chybí historické budovy. Místo vzácně se vyskytujících buddhistických chrámů městské krajině vévodí tepelná elektrárna. Na území hlavního města! Přicestovali jsme ráno a je nám zima. Ulánbátar leží ve výšce téměř 1400 metrů nad mořem a fouká studený vítr. Choulíme se do našeho letního oblečení. Snad se oteplí. 

Pohostinnost Mongolů se však nezměnila. Tuya je manažerkou budovy, kde je zhruba padesát apartmánů. Jsme vyhladovělí, unavení a ospalí. Tuya neváhá a odveze nás svým autem zdarma na oběd do nákupního centra. Problémem je jazyk. Manžel mongolsky neumí a většina Mongolů mluví pouze svojí mateřštinou nebo špatně anglicky. Pouze starší lidé ještě mluví lámanou ruštinou. Nápisy v azbuce si sice přečteme, ale ničemu nerozumíme. Není to však úplně pravda. Slova „maslo“, „salo“, „pomidor“ nebo „caj“ psaná v azbuce jsou nám přece jenom srozumitelná. Mongolové je převzali z ruštiny. Nakupujeme v supermarketu. Jako všude jinde v Mongolsku tam není klimatizace, což nám vyhovuje, protože ji nesnášíme. Zboží je poměrně dost, ale chybí třeba šunka, na kterou jsme zvyklí u nás. Místo ní jsou nabízeny tučné salámy, často z koňského masa. Ještě v roce 1999 psali  manželé Brezinovi ve svém průvodci po Asii, že v Mongolsku neměl vegetarián šanci koupit zeleninu. Dnes je nabídka ovoce a zeleniny téměř stejná jako u nás. Alkoholické nápoje, včetně piva, byly označeny červenobílou páskou udávající zákaz prodeje. Důvod nám nebyl jasný. Možná to souviselo s třídenním volnem v souvislosti s volbou prezidenta. V Mongolsku je totiž den voleb považován za státní svátek. Všude většinou platíme kartou, pokud v hotovosti, tak pouze bankovkami. Mince v Mongolsku již dlouho neexistují.

Teoretická příprava v muzeích hlavního města

V Ulánbátaru je mnoho zajímavých muzeí. Nás zajímaly především dějiny Mongolska, a proto jsme se vydali do klasického Národního historického muzea a supermoderního Muzea dědictví Čingischána.

 

První fotka s Bačkou, v pozadí Národní historické muzeum

 

 Jurta vystavená v Národním historickém  muzeu  

Muzeum dědictví Čingischána a jeden z jeho exponátů

Na území dnešního Mongolska dlouho vládly různé kočovné kmeny. V roce 1206 všechny tyto mongolské kmeny sjednotil Čingischán. Pod jeho vedením Mongolové dobyli téměř celý asijský kontinent a pronikli i do Evropy. Určitou dobu ovládali i dnešní Maďarsko, polskou Halič a měli přístup i k Jadranu. Tato obrovská říše se po necelém století existence rozpadla v důsledku vnitřního boje o moc a rozlehlosti říše. Mongolská moc se soustředila v Číně, kde založili dynastii Jüan. Během tohoto období se oficiálním náboženstvím Mongolů stal tibetský buddhismus. Dynastie Jüan padla v roce 1368 a Mongolové se opět stáhli do stepí. Po staletích expanze přišel úpadek a v roce 1759 celé Mongolsko dobyla čínská říše Čching, čímž pro Mongoly začalo dlouhé období cizí nadvlády. Po vyhlášení Čínské republiky v roce 1911 se Mongolsko prohlásilo za nezávislou zemi v podobě Mongolského chanátu. Po sovětské invazi v roce 1924 byl chanát nahrazen Mongolskou lidovou republikou. Dnešní Mongolsko vzniklo 2. února 1992 zavedením mongolské ústavy.

Temüdžin neboli Čingischán

Budoucí velký chán Mongolů se narodil na břehu řeky Onon někdy kolem roku 1162 v posvátných horách Burchan Chaldun. Původně se jmenoval Temüdžin. Čestné jméno Čingischán dostal až v roce 1206, kdy byl na kmenovém shromáždění "kurultaj" prohlášen vůdcem Mongolů. Měl nesnadné dětství. Od útlého věku se musel potýkat s brutalitou života v mongolské stepi. Tataři otrávili jeho otce, když mu bylo pouhých devět let. Jeho vlastní kmen později zapudil jeho matku, která pak musela sama vychovávat sedm dětí. Aby přežil, budoucí Čingischán lovil zvěř, a jako dospívající mladík dokonce zavraždil svého nevlastního bratra ve sporu o jídlo. Následně ho i jeho mladou ženu unesl soupeřící klan a Čingis strávil nějaký čas jako otrok, než se mu podařilo směle uprchnout. Navzdory všem těmto útrapám se již ve svých dvaceti letech prosadil jako válečník a vůdčí osobnost.

Čingischán je v Mongolsku všudypřítomný. Svědčí o tom i jeho jezdecká socha postavená v roce 2008 u příležitosti osmistého výročí založení Mongolské říše. Mongolsko uctilo Čingischána postavením největší jezdecké sochy na světě.

Nachází se 54 kilometrů na východ od hlavního města a je vidět již z dálky. Návštěvníci mohou vylézt až k hlavě koně, odkud se jim naskytne panoramatický výhled. Socha stojí za výlet, ale je dost kýčovitá. Typická turistická atrakce se vším, co k tomu patří. Především davy, kterým jsme se do určité míry vyhnuli návštěvou v pondělí. Máme dojem, že Mongolsko během více než šesti desetiletí socialismu ztratilo své tradiční hodnoty, které se dnes udržují spíše jako lákadlo pro turisty. Platí to zřejmě i o buddhismu. Při putování Mongolskem chybí svatostánky. Pokud chybí chrámy, není jasné, kde se lidé obracejí k Buddhovi. Je to velký rozdíl oproti buddhistickým zemím jihovýchodní Asie, jako je Laos, Myanmar nebo Thajsko. Po krátké prohlídce vnitřku sochy navazujeme kontakt se dvěma ruskými motorkáři, kteří do Mongolska přijeli v rámci cesty po střední Asii. Navštívili mnoho míst, kde jsme byli i my. Se zájmem nasloucháme jejich vyprávění o pobytu v Afganistánu, který neznáme. Ženy zahalené v burkách. Talibové s automaty ze strachu před krevní mstou ze strany příbuzných svých obětí. Okázalost bohaté vrstvy a bída většiny národa. Takto popisují dnešní Afganistán, který je údajně poměrně bezpečný, protože talibové konfiskovali všechny zbraně, které držely různé ozbrojené skupiny.

Život v Ulánbátaru

Náš řidič se jmenuje Bačka, je mu 31 let a má pětiletou dcerku Ingu. Byl pro nás už na letišti. Je velmi milý a spolehlivý. Výborný řidič a vždy ochotný pomoci. Mluví málo anglicky, ale manžel na něj hovoří pomalu a používá jednoduchá anglická slova, takže se vždy domluvíme. Ačkoliv se má za to, že se Mongolsko vrátilo k buddhismu, Bačka je nevěřící. V Ulánbátaru je ostatně téměř nulová přítomnost buddhismu. Bačka nedokáže ani přečíst původní mongolské písmo bichig. Není to nic neobvyklého. Ve čtyřicátých letech dvacátého století totiž Mongolsko přijalo pod vlivem sovětizace nové písmo založené na azbuce, které nahradilo bichig. Ačkoliv se toto původní mongolské písmo na oficiální úrovni stále souběžně s azbukou používá, mongolští občané mladší 30 let písmu bichig nerozumějí. Někteří Mongolové se však snaží bichig udržet.

Jako každý den se již na okraji Ulánbátaru dostáváme do obrovské dopravní zácpy. Řízení v hlavním městě Mongolska si vyžaduje notnou dávku trpělivosti a zdravé drzosti. Nikdo nikoho dobrovolně nepustí, řidiči si musí urputně razit cestu bez ohledu na ostatní. Úsek dvou kilometrů může trvat až půl hodiny. Často stojíme pět nebo dokonce deset minut, aniž se fronta aut pohne. Ve stejné situaci jsou i autobusy veřejné dopravy, metro je slíbené v roce 2028, ale jeho výstavba ještě ani nezačala.

Po návratu do apartmánu řešíme problémy. Nefunkční wifi a odstávka teplé vody bez předchozího oznámení. Je osm hodin večer a v našem pokoji je živo. Bačka, který pracuje v sídle správy apartmánů jako vedoucí technického oddělení, instaluje s kolegou nově zakoupený bojler, generální ředitelka Degi se snaží zprovoznit wifi, Tuya nám doporučuje zajímavá místa v okolí Ulánbátaru. Všichni si před vstupem do apartmánu nazuli návleky na boty a vedle Bačky číhá uklízečka s koštětem a lopatkou na každou nečistotu, která vznikne při instalaci bojleru. V devět hodin je všechno hotovo a konečně se můžeme vysprchovat.

Osudy kláštera Mandžusri

Tento klášter se nachází v národním parku na svazích hory Bogd Khan Uul. Jedeme tam přes město Zuunmod, ležící jižně od Ulánbátaru. Trochu jiné Mongolsko. Vedle téměř každého domu je „ger“ (jurta). Všude se pasou stáda ovcí, koz, krav a koní. Parkoviště je od kláštera vzdáleno asi dva kilometry. Cesta vede nejprve lesíkem přes potok, ale brzy stoupá dost prudce ke klášteru. Klášter Mandžusri byl založen v roce 1733 jako sídlo reinkarnace bódhisattvy moudrosti. Postupem času se stal jedním z nejvýznamnějších středisek buddhismu v zemi, kde trvale žilo více než 300 mnichů. Náboženských obřadů se často účastnilo více než 1000 mnichů. Dne 3. února 1921 se do kláštera uchýlil poslední Bogdchán poté, co ho propustila okupační čínská vojska, která prchala před invazními jednotkami věrnými sadistickému ruskému generálovi Romanu von Ungern-Sternbergovi, jenž byl bolševiky vytlačen z Ruska a chtěl obsadit Mongolsko. Osudy kláštera se změnily po mongolské revoluci v roce 1921. Po Bogdchánově smrti v roce 1924 klášter a jeho obyvatelé zažili vlny pronásledování, neboť nový socialistický režim v zemi se snažil eliminovat vliv buddhismu v Mongolsku. Opatovi Tserendorjovi byl státem zabaven osobní majetek a v roce 1936, na počátku stalinských čistek, byl jedním z 24 lámů zatčených za příslušnost ke "kontrarevoluční skupině". V únoru 1937 bylo zatčeno posledních 53 lámů kláštera a mnozí byli později zastřeleni. Všech 20 chrámů kláštera bylo zbořeno. Po ročním procesu byl opat Tserendorj shledán vinným a v říjnu 1937 veřejně popraven na dnešním Sükhbátarově náměstí. Dnes je celý tento areál, kde byl zatím restaurován pouze jeden chrám, na seznamu světového dědictví UNESCO. Restaurovaná památka rozhodně stála za plahočení se do kopce v úmorném vedru. Skutečně se výrazně oteplilo. Rovněž okolní krajina je nádherná, má alpský charakter. Cestou jsme potkávali volně se pasoucí koně. V evropských Alpách mají ale jistě lepší záchody. Bylo to jediné místo, kde chybělo hygienické zázemí, odpovídající tomu, co jsme zažili v Tádžikistánu. Díra do země.

 

 Cestou ke klášteru Mandžusri

  

Jeden z chrámů zbořených komunisty

 

Interiér kláštera Mandžusri

Buddhismus a lidé v Ulánbátaru

Jeden den jsme věnovali pátrání po zbytcích buddhismu v Ulánbátaru. Začali jsme na Sükhbátarově náměstí.

 

 Sükhbátarovo náměstí - socha Čingischána před budovou parlamentu

Hezkou růžovou budovu Divadla baletu jsme si prohlédli pouze zvenku. Divadelní prázdniny. Náměstí je rozlehlé a je tam málo lidí. Ulánbátar rozhodně není turistická destinace. O to více lze navazovat kontakty s místními lidmi. Manžel nesměle pokukuje po svatebčanech. Rád by si je vyfotografoval. Ženich si jeho pokukování všiml a přátelsky ho vyzval, aby si ho s nevěstou vyfotil. Nakonec z toho bylo několik snímků, přidaly se i družičky.

 

S úsměvem se loučíme, ale už nám kynou dvě paní oblečené v národních krojích. Patří do velké skupiny krojovaných starších lidí. Pořizujeme snímky, ale nevíme, o co jde. Patří ke svatebčanům? Kdepak! Bačka vytáhl mobil a na překladači se dozvídáme, že se jedná o sraz bývalých studentů.

 

Nedaleko Sükhbátarova náměstí se nachází Národní galerie. Obrazy jsou překvapivě hezké a vyjadřují duši mongolského národa a jeho země. Zácpami se pomalu, ale jistě přesunujeme ke klášteru Gandan. Byl založen v roce 1809. V rámci boje proti náboženství ho komunisté v roce 1939 uzavřeli. Později byl v letech 1944 až 1989 jediným aktivně činným klášterem v zemi. Dnes je centrem buddhismu v Mongolsku. V klášteře dnes žije více než sto mnichů a nachází se zde řada buddhistických pokladů. Ohromila nás především 26 metrů vysoká socha Avalokitešvary z pozlaceného bronzu a drahých kamenů. Ačkoliv se před touto obrovskou sochou několik lidí modlí a následně poctivě obcházejí všechny modlitební mlýnky, nedá se to srovnat s jinými buddhistickými zeměmi. Jsou zde i mladí lidé, ale zdá se, že to berou spíše jako legraci. Šedesát šest let vlády komunistické strany ovlivnilo tři generace Mongolů do té míry, že buddhismus byl nahrazen uctíváním konzumního stylu života. Místo do chrámů se chodí do nákupních center.

 

Buddhistický klášter Gandan

Rovněž klášterní muzeum Choijin Lama je skvost. Obklopují ho moderní budovy a působí jako oáza klidu uprostřed chaosu velkoměsta. Je tam vystaveno bohaté dědictví buddhistických artefaktů. V Mongolsku existovalo téměř 700 klášterů, přičemž Choijin Lama měl mezi nimi velmi svérázné postavení. V současné době chce přispět ke znovuzrození buddhismu v Mongolsku po komunistických represích, včetně oživení tradičního buddhistického tance „čam“. Na trávníku mezi chrámy v klášterním areálu jsme náhodou viděli nacvičování tohoto tance v krásně barevných krojích.

Klášterní muzeum Choijin Lama

Náš další den v Mongolsku končí, vyzvedáváme Ingu ze školky, nakoupíme v supermarketu na rohu ulice a povečeříme v apartmánu.

 

Národní park Gorkhi Terelj

Tento národní park se nachází 65 kilometrů severovýchodně od Ulánbátaru. Vysoké žulové kamenité hory s lesem porostlými severními svahy, horské louky a rychle tekoucí řeky a potoky vytvářejí zajímavou scenérii. Průměrná nadmořská výška národního parku je 1600 metrů nad mořem. V turistické zóně se před řekou Terelj nachází řada kempů s jurtami a různé resorty. Oblast za řekou Terelj je méně turistická, takže tam vládne nedotčená příroda. V hlubinách horských lesů žije mnoho divokých zvířat, včetně divočáků, jelenů, srnců, lišek, vlků a všude poletují draví ptáci. Původně jsme zde měli rezervované ubytování v Glory Resort. Když jsme však zjistili, že se jedná o hotel pro především korejské skupiny, rezervaci jsme zrušili. Celá tato oblast je obětí kýčovitého nadměrného turistického ruchu. Hotely, jurty pro turisty, nabídka různých „show“, karaoke. Není zde nic autentického. Je to trend v celém Mongolsku. Tradiční život se udržuje pouze ve venkovských oblastech, kde lidé stále ještě žijí v jurtách nebo mají alespoň vedle domku postavenou jurtu. Souvisí to s tím, že dříve se Mongolové často stěhovali. Jurtu rozložili a naložili na velbloudy. Někteří se takto stěhují i dnes. Dům na velbloudech přemístit nelze.

Stěhování jurty (fotografie poskytnutá naším řidičem Bačkou)

Na venkově dávají Mongolové dodnes přednost jurtě, protože je dobře větraná a lépe se v ní spí. Přestože mají vedle domek, některé rodiny spí v jurtě i v zimě, jiné pouze v létě. Během léta hodně obyvatel Ulánbátaru po práci opouští město a jedou autem spát do jurt. Venkované, kteří se narodili v jurtě, mnohdy nejsou schopní žít v moderním domě. Jurta je navíc podstatně levnější. Přesto všechno se ale většina obyvatel venkova stěhuje do hlavního města. Bačka se domnívá, že za dvacet let budou v Mongolsku jurty existovat pouze pro turisty. Mongolská mládež často svoji zemi opouští a odchází do ciziny za prací, především do Koreje, kde jsou vyšší mzdy. Unikají tak před málo placenou prací, nepohodlným životem a každodenním stresem v dopravních zácpách. Cestou zpět vidíme dlouhý nákladní vlak přepravující uhlí do Číny. V Mongolsku se těží především uhlí, ale i měď a zlato. Přibližně 110 kilometrů severně od Ulánbátaru se nacházejí zlaté doly. Uhlí se těží především asi 120 kilometrů západně od Ulánbátaru, kde se nachází povrchový uhelný důl Khotgor. Při návratu jedeme v Ulánbátaru v nevyhnutelných zácpách dva kilometry 28 minut.

Národní park Gorkhi Terelj

 

Stádo jaků blokuje silnici v národním park Gorkhi Terelj

 

Toulky v Ulánbátaru

V Mongolsku není nic snadné. Výměna peněz trvá půl hodiny. Neexistují směnárny, je třeba projít očistcem v bance. Všechno v mongolštině, nikdo neumí anglicky ani rusky. Je třeba na mobil naskenovat QR kód. Následně se na mobilu objeví pořadové číslo. Jako vždy zachraňují přátelští Mongolové. Mladík manželovi nastavil wifi, naskenoval kód a ukázal pořadové číslo. Čekání na pořadí, vyplnění dotazníku a zpracování transakce trvalo třicet minut.

V Ulánbátaru nelze program dne plánovat podle počtu kilometrů, ale podle času stráveného v únavných dopravních zácpách. Nechápu, jak mohou místní lidé takto žít. V průběhu dalšího dne jsme přesto stihli hodně. Muzeum mongolských krojů je přes honosný název v podstatě zakázkové krejčovství. Fotografovat se tam nesmělo, ale přítomná paní nám lámanou angličtinou vysvětlila, že šijí kroje pro zájemce z jednotlivých regionů Mongolska. U oblečení jsme zůstali v Gobi Cashmere House, což je velký obchodní dům specializovaný na textilní výrobky z kozí vlny. Výrobky z ní jsou jemné a hebké. Ceny závratné. V muzeu umění Zanazabar jsou k vidění ukázky pravěkých skalních kreseb, buddhistické umění, včetně svinovacích maleb s náboženskou tématikou zvaných thangka, sošky Buddhů i moderní obrazy mongolských malířů. Muzeum Zanazabar nese jméno vynikajícího sochaře, malíře, architekta, básníka, učence a jazykovědce, který se zasloužil o zahájení kulturní renesance Mongolska v 17. století a plnil rovněž duchovní a politickou roli. Kromě uměleckých předmětů jsou v tomto muzeu vystaveny fotografie budovy současného muzea a jejího okolí počínaje rokem 1913, kdy ji nechali postavit ruští obchodníci. Před sto lety to byla nejvyšší budova ve městě, která se tyčila nad ubohými dřevěnými chatrčemi. Ještě v šedesátých letech dvacátého století kolem ní jezdili pastevci na velbloudech.

Muzeum Zanazabar

Po dlouhém hledání jsme konečně našli i Mongolian Quilting Center, chráněnou dílnu věnující se prošívání a patchworku, kde jsme byli vřele přijati. Neodolali jsme a koupili si pár suvenýrů.

Cestou k zimnímu paláci posledního osmého Bogdchána jsme z auta spatřili památník Hedvábné stezky, což jsou tři kamenní velbloudi. Nestálo za to v šíleném provozu vystoupit z auta, ostatně nebylo ani kde zaparkovat. Zimní palác osmého Bogdchána se nachází v areálu s několika buddhistickými chrámy. Poslední osmý Bogdchán se narodil v Tibetu a byl třetí nejvýznamnější osobou v tibetské buddhistické hierarchii, za dalajlámou a pančhenlámou, a proto je také znám jako "bogdoláma". Byl duchovním vůdcem tibetského buddhismu v dnešním Mongolsku. Jeho manželka Tsendiin Dondogdulam byla považována za manifestaci Bílé Táry, která je vnímána jako spasitelka poskytující ochranu před osmi strachy (astabhaya) a osmi nebezpečími (astaghora). Jako každý večer, nákup v supermarketu a večeře v apartmánu.

 

Palác posledního osmého Bogdchána

 

Sobota mezi Mongoly

Odmítli jsme návrh jet do tábora Mongol Nomadic Tourist Camp, typické „pasti na turisty“. Drahá show s jednotným obědem nás rozhodně neláká. Místo toho jsme se vypravili s Bačkou do Chinggis Khaanii Khuree, kam jezdí Mongolové na víkendy. Byli jsme tam jediní cizinci, žádné autobusy s turisty. Zato jsme viděli „malý Naadam“. Naadam je národní festival, který se každoročně slaví od 10. do 13. července v celém Mongolsku a zaměřuje se na tři tradiční sporty: koňské dostihy, zápas a lukostřelbu. Je to ovšem rovněž davové šílenství propagované cestovními kancelářemi. Na našem „malém Naadamu“ organizovaném soukromou nemocnicí Sun Medical Center jsme viděli pěvecké vystoupení, taneční představení v podání asi šestileté holčičky v národním kroji (která nám osobně věnovala jeden taneček), jezdce na koních prohánějící se rozkvetlými loukami a zahlédli lučištníka. Prošli jsme se mezi barevnými kvítky k soše Čingischána. Koho jiného. Na závěr představení se konala soutěž o nejhezčí kroj. Všichni účastníci této firemní akce byli totiž oblečeni v národních krojích. Slušelo to především ženám. Na závěr nás oslovila slušně anglicky mluvící dáma, která nám vysvětlila, že na podobné akce se Mongolové dodnes oblékají do krojů. Stejně jako na mojí rodné jižní Moravě, kde se kroje nosí během hodů. Bačka ji doplnil tím, že na venkově stále někteří lidé nosí kroj každodenně. Oběd jsme snědli v obrovské jurtě mezi Mongoly. Dala jsem si „tsuivan“, národní mongolské jídlo, v jeho vegetariánské variantě. Den jsme zakončili nákupem ve francouzském řetězci Carrefour, kde byla nejširší nabídka potravin. Ani tam však nebyla k dostání šunka. Mongolové dávají očividně přednost prorostlému, tučnému masu.

 Krajina a kvítky v Chinggis Khaanii Khuree

 

 Zaměstnanci nemocnice Sun Medical Center

 Soutěž o nejhezčí kroj

 

Holčička, která nám věnovala taneček

 

Restaurace v jurtě

 

Mongolské národní jídlo "tsuivan"

 

Neděle v národním parku Bodg Khan

V neděli jsme se vydali na další místo, kde místní obyvatelé tráví víkendy. Chinggisiin Urgoo je vstupní branou národního parku Bodg Khan, který je zařazen na seznam světového dědictví UNESCO. Potřebovali jsme se důkladně projít a podařilo se nám to. Cesta z parkoviště vedla nejprve kolem tábořících mongolských rodin, které dávají přednost piknikům a koupání v horském potoce před namáhavou chůzí v nadmořské výšce kolem 1800 metrů. Netrvalo dlouho a byli jsme v lese skoro sami. Podél stezky rostly především sibiřské borovice. Pinus sibirica patří do skupiny borovic bílých. Její semena se sbírají a prodávají jako piniové oříšky. V Rusku se jim říká cedrové oříšky. Nejedná se však o pravé cedry. Došli jsme necelé dva kilometry na místo, odkud se naskýtal výhled na horskou louku a okolní zalesněné hory. Kolem různobarevná lesní květena, zpěv ptáků a omamná vůně sibiřských borovic. Něco podobného jsme v Mongolsku nečekali. Cestou zpět se zastavíme v nákupním centru Golden Buddha, v jehož sousedství jsou vystavěny luxusní byty. Ještě prestižnější bydlení jsme viděli ve vilách postavených na okraji národního parku Bodg Khan.

 

 Národní park Bodg Khan

 

Ruský den

V Ulánbátaru žije početná ruská menšina. V jejich čtvrti je ruská škola, pravoslavný kostel, ruská restaurace a muzeum generála Žukova. Shodou okolností s námi místo Bačky jezdil bratr Tuyi jménem Bat, který strávil jedenáct let v ruském Irkutsku, takže jsme si mohli bez problému povídat rusky. Rusové už v Mongolsku nejsou považováni za bratrský národ jako za socialismu, ale jsou tolerováni. Bratry se stali Korejci, o čemž svědčí značný počet korejských restaurací a obchodů. Ruská restaurace je na nejvyšší úrovni, lahodné jídlo a skvělý servis. Svorně tam spolupracují Ukrajinka a Rusky. Boršč je ukrajinský. Generál Žukov zachránil v roce 1939 Mongolsko před japonskou okupací. Je 8. července 2024 a teplota vzduchu 36 stupňů. Ještě 10. června však padal sníh. Mongolsko v posledních letech zažívá opačný trend – podnebí se ochlazuje. Zima začíná koncem září a končí v květnu. Minulou zimu zahynul velký počet hospodářských zvířat. Léto je velmi krátké. Nedaleko našeho hotelu se nachází obrovské tržiště Naram Tuul. Něco na způsob pražské Sapy. Cesta do apartmánu dlouhá dva kilometry trvala hodinu a půl. Už si zvykáme.

Muzeum Žukova

 

 Pravoslavný chrám

 

Tržiště Naram Tuul

 

Rozloučení s Mongolskem

V národním parku Gorkhi Terelj se nachází Aryapala Temple Meditation Center. Čekali jsme meditační centrum s mnichy. Nebyli tam však žádní mniši ani meditační středisko. Jedná se o restaurovaný opuštěný buddhistický chrám. Cesta vedla prašnou silnicí vedle cestovními kancelářemi propagované Želví skály. Poté necelé dva kilometry dlouhého stoupání, místy schody a jedna lávka, mírně zpuchřelá, nás s Batem však ještě unesla. Kolem se plouží korejská mládež, která se fotografuje na místech vhodných pro Instagram. Nevšímavě prochází podél nejkrásnějších horských luk, které jsme kdy viděli. Louky pravděpodobně nikdy nebyly koseny. Díky tomu z nich vycházela opojná vůně, kterou nemají ani rakouské „Almen“. Pro nás to bylo nejkrásnější rozloučení s mongolskou přírodou. Bat nás překvapil, když se upřímně přiznal, že má panickou hrůzu z velbloudů a koní. Manžel přitom tato zvířata zblízka fotografoval. Je však skutečností, že polodivocí mongolští velbloudi koušou a koně navíc i kopou.

Restaurovaný buddhistický chrám Aryapala a cesta k němu

Poslední den věnujeme odpočinku a obědu na rozloučenou s Bačkou, který si ve sváteční den oblékl kabátek v tradičním stylu. Přijeli jsme v době třídenního volna v souvislosti s volbou prezidenta a odjíždíme na počátku pětidenního volna u příležitosti festivalu Naadam. Již včera jsme viděli na korbách nákladních aut naložené ovce a koně. Ovce směřovaly na jatka a koně na dostihovou dráhu. Naadam necháme cestovním kancelářím, davům a jistě ještě horším dopravním zácpám. My jsme zažili „naše“ Mongolsko strhující historie, rozkvetlých luhů, opojně vonících sibiřských borovic a milých lidí, které nás rozhodně nezklamalo. Tomuto přívětivému národu přejeme, aby dokázal vyřešit všechny své ožehavé problémy současnosti, především beznadějnou situaci v dopravě v hlavním městě Ulánbátaru.   

 

Epilog

Bačka během posledního oběda s námi dlouho něco psal na mobilu. Těsně před rozloučením nám svůj dopis poslal na Whatsapp. Přitom mu skoro tekly slzy. Byli jsme první cizinci, se kterými se spřátelil. Slíbil, že se bude učit anglicky. Rozloučili jsme se neobvyklým způsobem v teoreticky buddhistické zemi – objetím. Nikdy na něj a malou Ingu nezapomeneme. Na letiště nás veze Bat. Máme již vycvičený zrak na jurty a vidíme bílé tečky v krajině. Je jich stále dost. Snad se předpověď Bačky nevyplní a Mongolové alespoň na venkově zůstanou věrní svým tradicím. Čingischán by byl určitě rád. 

 
 

Všechny fotografie poskytnuty z osobního archivu Heleny Přibilové

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cestopisy Heleny Přibilové cestování
Hodnocení:
(4.9 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.