Než se uvelebíme v malebné Paříži, zahájíme dnešní vyprávění v jiné evropské metropoli, a to sice ve Vídni. Právě zde Řehák přišel na svět do rodiny českých přistěhovalců.
Vystudoval reálné gymnázium, poté se přesunul do Prahy kvůli čtyřletému studiu práv na Univerzitě Karlově. Vysokoškolský titul posléze obdržel až ve Štrasburku, kde navštěvoval kurzy filozofie, moderní literatury a francouzských dějin. Disertační práci věnoval dílu polského básníka a spisovatele Adama Mickiewicze. Mladý absolvent se rozhodl žít v Československu a pracovat coby novinář bulvárního Poledního listu. Politicky sympatizoval s Československou stranou lidovou. Po nacistické okupaci v březnu 1938 se znelíbil některým kruhům otevřeně kritickými články o politické situaci v Rakousku po Anschlussu, tedy připojení k Velkoněmecké říši, a list s ním ukončil spolupráci. Když prapor s hákovým křížem zavlál také v Praze, nastaly Řehákovi velmi krušné časy. Byl v hledáčku Gestapa a po dlouhých přípravách počátkem srpna 1939 konečně uprchl do Francie, kterou si zamiloval už z dob studií. Zanedlouho propukala válka a Řehák se okamžitě přihlásil jako dobrovolník k formujícím se československým jednotkám. Prodělal výcvik v táboře v jihofrancouzském Agde a byl svědkem postupné porážky země galského kohouta na jaře 1940. Nestihl se včas evakuovat se spojeneckými jednotkami do Velké Británie, zapojil se tedy do odbojových aktivit v celé jižní Francii, za což byl po válce poctěn několika vyznamenáními včetně prestižního Řádu čestné legie. Mimoto nahlédl i do světa diplomacie, když se coby člen podzemní československé delegace z pověření exilové vlády v Londýně účastnil jednání s Poláky o možné budoucí konfederaci.
Edmund Řehák. FOTO: archiv M. Nekoly
Po skončení války vyměnil partyzánskou kariéru znovu za novinařinu a stal se úspěšným dopisovatelem deníku Lidová demokracie z Francie. Díky četným kontaktům ve vysoké politice v Paříži marně upozorňoval představitele lidové strany doma, že se i na Západě šíří zvěsti o chystaném převzetí moci komunisty v Československu. Nastaly dramatické únorové dny roku 1948 a demokratické síly v zápase o další směřování republiky skončily poraženy. Rychlý konec vzalo i Řehákovo angažmá u tisku. Není překvapením, že do vlasti obalené rudým závojem se již nevrátil. Ve Francii, která pro něj byla spíše domovem než exilem, se vší vervou začal pomáhat spoluobčanům, kteří uprchli před komunistickou mocí.
Již v dubnu 1948 stál Řehák za založením Výboru sociální pomoci pro československé uprchlíky ve Francii (Comité ďAide sociale aux Réfugiés tchécoslovaques en France), který dokonce v nepoužívané tovární hale v Noisy-le-Sec na dohled od hlavního města zřídil vlastní uprchlický tábor. Jen během prvního roku přímo v táboře nalezlo přístřeší osmdesát lidí, dalším 1 450 Výbor zajišťoval ošacení, potraviny a léky. Těm šťastnějším, kteří opustili jeho zdi, pak asistoval při hledání zaměstnání či vyřizování víz do třetích zemí. Za dobu existence Výbor pomohl více než šesti tisícovkám lidí. Krátce vydával, česky a francouzsky, také vlastní časopis Našim ve Francii s mnoha praktickými informacemi a radami. První číslo vyšlo v únoru 1957.
První číslo časopisu Našim ve Francii. FOTO: Poskytnuto z archivu Martina Nekoly
Řehák (zcela vpravo) na zasedání ACEN. FOTO: Poskytnuto z archivu Martina Nekoly
Edmund Řehák rozvíjel exilové aktivity hned na několika frontách současně. Působil ve Sdružení československých dobrovolníků ve Francii (Association des volontaires tchécoslovaques en France) a především ve Spolku francouzsko-československé přátelství (Amitié franco-tchécoslovaque), jenž sdružoval „promasarykovsky“ smýšlející krajany i Francouze s vazbami na Československo. Zrodil se jako reakce na ovládnutí původního krajanského spolku komunisty a mezi zakladatele patřilo mnoho známých osobností, například Louis-Eugène Faucher, někdejší velitel francouzského poradního sboru v Československu. Spolek se snažil zaujmout širší veřejnost pořádáním přednášek, výstav, konferencí a setkání k významným výročím. Řehák zastával funkci sekretáře pařížského oblastního výboru Rady svobodného Československa, jež si marně činila ambice stát se zastřešující platformou celého exilu. Od roku 1949 reprezentoval československé lidovce v „křesťansko demokratické internacionále“ NEI (Nouvelles Equipes Internationales), sdružující křesťanské demokraty z mnoha zemí. Na mezinárodní úrovni úzce spolupracoval ještě s Evropským hnutím (European Movement) a Radou Evropy (European Council). Bezpocyhyby za zajímavou lze považovat Řehákovu činnost ve Shromáždění porobených evropských národů (Assembly of Captive European Nations – ACEN). Tato organizace, ustavená v září 1954 v New Yorku, byla skrytě financovaná americkou vládou a sdružovala zástupce exilových hnutí z východní Evropy a Balkánu. Měla především propagandistický význam, zakládala pobočky po světě, pořádala konference, turné a výstavy, upozorňující na komunistickou tyranii. Vedoucím kanceláře ACEN v Paříži (se sídlem na Rue de Wattignies) byl roku 1956 zvolen právě Řehák, jeho zástupcem bývalý litevský ministr a vyslanec v meziválečném Československu Edouard Turauskas. Na půdě ACEN se někdejší novinář Řehák dokázal znamenitě prosadit v konkurenci profesionálních politiků a diplomatů, a prestižní funkci vykonával až do konce osmdesátých let. Jako delegát ACEN se mohl účastnit také parlamentních shromáždění Rady Evropy a států NATO a pravidelně byl zván k nejrůznějším zasedáním a kulatým stolům. Pozornosti sdělovacích prostředků neunikly ani veřejné akce ACEN ve Štrasburku, probíhající paralelně s jednáním institucí Evropského hospodářského společenství.
Řehák za každou cenu vystupoval tvrdě proti komunismu a tím se mimo jiné ideově rozcházel se svým o tři roky mladším soukmenovcem Pavlem Tigridem. Připomeňme, že ten od roku 1960 rovněž působil v Paříži, kde vydával časopis Svědectví. S redakčním kruhem prosazovali koncepci tzv. gradualismu, jinými slovy zastávali názor, že československý komunistický režim není neměnným monolitem, ale uvnitř se vyvíjí a mohou v něm dokonce sílit reformní proudy, s nimiž je záhodno navázat v zájmu exilu nějakou formu dialogu. Řehák naopak komunikaci s totalitní mocí zarytě odmítal. Státní bezpečnost jej zařadila mezi nejnebezpečnější reakční živly a československé úřady navíc v květnu 1970 „odměnily“ aktivity v zahraničí odebráním občanství.
Po sametové revoluci zůstala mimořádně záslužná činnost tohoto muže ve stínu jiných, ačkoliv jen výčet exilových a krajanských periodik, kam přispíval svými politickými analýzami a statěmi nad různorodými tématy, by vydal na několik stránek. Edmund Řehák zemřel v osamění 20. května 2000 v milované Paříži. Vybavení Řehákova bytu, včetně ošacení a písemností mapujících pět dekád trvající činorodý boj za návrat svobody a demokracie do Československa, skončilo na několik let ve vlhkém sklepě. O ohrožených materiálech se naštěstí zavčasu dozvěděla knihovna samizdatové a exilové literatury Libri Prohibiti, a nechala je převézt do Prahy. Čtyři objemné krabice obsahovaly například unikátní prameny k problematice evropské integrace či korespondenci s předními politickými činiteli starého kontinentu. Můžeme jen doufat, že tyto poklady brzy přilákají také mladé badatele a studenty.
