Základní informace pro nezasvěcené: Metuzalémova cena (MC) vznikla jednoho květnového večera roku 2017 ve vinárně U Flosnerů, kde se skupina lehce ovíněných postarších štamgastů rozhodla napravit historický nedostatek v agendě cen Nobelových. Na místě sepsali zakládající dokument, v němž se mimo jiné uvádí: „Zatímco kdejaký fyzik, chemik, doktůrek, pisálek, politik či ekonom má šanci získat Nobelovu medaili a k tomu ještě tučné prachy a být slavný, kvalitního dědka nebo bábu nikdo nijak neocení. Přitom stáří je daleko větší makačka, než nějaké vědecké špekulování, smolení knížek či udobřování národů.“ Neprodleně také vznikly propozice, byla zformulována soutěžní kritéria, ustavena hodnotící komise, vybrán název ceny. Zvoleno bylo jméno starozákonního patriarchy Metuzaléma, který se podle Bible dožil 969 let a údajně to byl dost čipernej dědula. Na rozdíl od Nobelovky je Metuzalémka udělována čtyřikrát ročně (podle ročních období) a získává ji ten, kdo v daném časovém úseku vykonal nějaký pozoruhodný geronticko-dementně-sklerotický čin. Vítěz pak vždy na slavnostním večeru převezme medaili, diplom, bačkory s vyšitým monogramem a jedno dárkové balení čípků proti zácpě.
Jací jsou dosavadní nositelé Metuzalémových cen? Vesměs se jedná o skvělé seniory a seniorky, kteří se nesmazatelným způsobem zapsali do dějin člověčího stárnutí. Například loňský podzimní laureát Míra se proslavil svou internetovou obchodní transakcí. Nechal se zlákat „onlajnovou“ nabídkou, prodral se vyplňováním kolonek na obrazovce synova počítače a pyšně nám oznámil: „Objednal jsem si přes klukův kompjůtr elegantní svetr s norským vzorem. Byla to brnkačka.“ Za týden mu přišla krabice se zahradnickou postřikovací soupravou. Jeho syn Míra junior to lakonicky okomentoval: „Fotřík prostě v objednávce zmatlal co se dalo.“
Hned dvakrát se laureátkou MC stala Marie. Poprvé za to, že když vezla vnoučatům vánoční dárky do Brna, schrupla si v mezinárodním rychlíku a vzbudila se až ve Vídni. A aby se to nepletlo, šlofíčka si hodila i při zpáteční cestě, takže ověšena balíčky rozespale vystoupila z vlaku v Praze na Hlavním nádraží. Druhou Metuzalémku má také za cestovatelský příběh. Dcera jí k narozeninám koupila zájezd na prodloužený víkend v Paříži a ona po návratu vyprávěla: „Krásné město, nádherné památky, jenom tu slavnou věznici Bastilu jsem za ty čtyři dny přes veškerou snahu nenašla.“ Po Jardově upozornění, že Bastila byla přece zbořena za Velké francouzské revoluce už někdy v osmnáctém století, se chytla za hlavu se slovy: No jó, já kráva jsem na to úplně zapomněla.“ Bezesporu nejunikátnějším držitelem MC je ovšem Oldřich, bývalý gynekolog-porodník z Bulovky, nyní ve výslužbě. Vsadil se totiž s jedním kolegou, že si podá přihlášku do Českého svazu žen, protože vzhledem ke své kvalifikaci a celoživotní praxi na to má nesporný nárok. Učinil, jak řekl, načež mu doporučeným dopisem přišla odpověď, že jeho žádost bude projednána na nejbližším zasedání předsednictva svazu.
Já tu medaili a pantofle s monogramem prostě chci. Moje ego je potřebuje. Když pominu diplom za třetí místo za závod v pytlích, který jsem získal ve třetí třídě při oslavách Mezinárodního dne dětí, nikdy jsem nebyl za nic vyznamenán, za nic oslavován. I tenhle pytlovej diplom není nic moc, protože závodu se zúčastnili jen čtyři startující a jeden byl nakonec diskvalifikován za to, že se mu rozvázala šňůrka a pytel mu spadl. Metuzalémova cena mi v tomto směru otevírá netušené možnosti, můj dědkovský život totiž přináší nepřetržitý řetězec krásných ptákovin, blbůstek, zmatkovin, pomatenin a úletů. Třeba tuhle, když jsem si spletl…, ale ne, příběh, s nímž kandiduji na MC neprozradím, mohl bych to přece zakřiknout.
