Rachmaninův tanečník (2. ukázka)
Ilustrační foto: Pixabay

Rachmaninův tanečník (2. ukázka)

20. 7. 2024

Vstal z postele.

   Sen ho rozrušil a lavina, která se dala v jeho srdci do pohybu během rozhovoru s Elou, jen pomalu ztrácela svou původní rychlost.

   Udělal si silný černý čaj a sedl si do křesla ve své pracovně. Ze sbírky cédéček vybral Rachmaninův klavírní koncert č. 2 c-moll v podání Sviatoslava Richtera. Měl ho nerozlučně spojený s Elou.

   Skladbu uvedlo něžné moderato, po něm pokračovalo adagio sostenuto a končilo ho allegro scherzando.

   Koncert začal.

   Nejdříve se pomalými a pevnými údery rozhoupal klavír, jako kdyby na těžká, ocelová vrata zabušil přicházející host. Dveře se otevřely a host vešel. Ke klavíru se přidal váhavě i orchestr. Host vešel do zahrady za doprovodu houslí. Zdály se být zpočátku plaché, avšak plachost ustupovala a host, jenž se ocitl uprostřed milé společnosti ostatních nástrojů, nabyl podobu tanečníka. Byl lehký jako motýl. Vznášel se na větrných křídlech a všechny nástroje, smyčcové i dechové, se po něm dívaly. Měl jen jeden cíl – ukázat, jak krásně létá. Měnil tvar i barvu. Jednou byl motýl, jindy člověk. Chodil po písku na špičkách, ale hned vyskočil a zvedl se do obrovské výšky připraven k předlouhému skoku. Hned se ovšem vrátil a ukázněně se procházel prostředkem příjezdové cesty v rytmu a kázni.

   Adagio sostenuto zahájily smyčce. Jako kdyby vyprávěly o odpolední siestě, o procházce ve stínu. Po luční cestě šla nesmírně krásná žena. Z tónů klavíru vystoupil tanečník a vzal ji za ruku. Byla ráda, ale nedokázala mu to sdělit. Tančili a vyznávali si lásku. Chvilku nato se od sebe oddělili. Chodili kolem sebe dokola a jejich kruhy se zvětšovaly. Neztrácel ji ze zřetele, ani nechtěl, ale jako kdyby její tělesná blízkost nebylo tím poutem, co ho u ní drželo. Stačilo mu, že ji nosil v srdci. Klavír získával na dynamičnosti. Tanečník byl ovládán jeho vůlí. V jednu chvíli se vznesl jako silný orel, který obletěl louku, pak les, pak hory, moře a půl zeměkoule. Nakonec opustil i ji. Začalo pršet. Pomalu, pravidelně, pa-pa-pa-pa pa-pa-pa-pa… Hustěji a hustěji a stále v menších a menších kapičkách. Byly to ženiny slzy.

   Závěrečná věta byla allegro scherzando. Klavír začal vesele a skotačivě. Rozezněl se nad ránem, které bylo plné příslibů nového počátku. Co se stalo včera, bylo zapomenuto. Klavír vykouzlil tanečníka, který přeskočil plot zahrady, kde se mezi stromy procházela osamělá žena. Přistoupil k ní a ukázal jí svou tvář. K jejímu překvapení to nebyla tvář muže, který od ní odešel. Byl to někdo jiný. Nový muž uchopil ženu do náručí. Zdráhala se. Uchopil ji znovu. Tentokrát se podřídila jeho vůli a odešla s ním do domu uprostřed zahrady. Šla dobrovolně, ale plakala při tom. Plakala nepřetržitě, až do chvíle, dokud se za nimi nezavřely dveře. A už tu byl zase jen klavír a zase jen housle, flétna, klarinety a tympány.

   Myslel na Elu. Vzpomínka na ni ho zabolela. Byla a je jediná žena, kterou miloval celou svou duší, srdcem i myslí. Byla a je jediná, jejíž obraz má vyrytý do svého srdce. A byla a je jediná, se kterou vešel poprvé do zahrady jejího ženství, tělesného i duchovního. Naučila ho znát tajemství, jak se žena proměňuje v intimním milencově objetí.

   Měl tenkrát udělat víc pro to, aby se nerozešli? Nevěděl. Tenkrát si kvůli Ele téměř sáhl na život. Stačilo málo…

   Ela mu ve snu vyčítala, že to byl on, kdo ji opustil. Prý jí všechno na něj řekl někdo z vesnice. Prachsprostě ho ten někdo pomluvil. Kdo? To byla otázka, která ho před lety spalovala na popel. Tajemství, které mu úděl nedovolil odhalit, ani po letech bylo nevyřešené. Proč? Aby se nemstil? Co by se s jeho rozhodnutím pro staromládenectví stalo, kdyby znal pravdu? Jak a kde by dnes žil, kdyby Elu tenkrát přesvědčil, že svůj slib dodržel? Byl by dnes její muž?

   Otázky a zase jen otázky. Tak snadno je zformuloval, a když se jich chtěl dotknout, jejich pevná forma se rozplývala jako odlesk měsíce na hladině jezera. Když po nich skočil, klesl pod hladinu. A když vyplaval ven, stříbrný třpyt se chvěl na vlnkách do ztracena.

   Jedním si byl jist i dnes – on Elu neopustil. Bylo to všechno jinak. Ela opustila jeho. Uvedla do pohybu těžkotonážní kolos, který je roztrhl.

   Po dnešní noci chtěl víc než tenkrát znát pravdu. Kdo ho pomluvil? Kdo zabil jejich vztah? Kdo uvedl do pohybu ten kolos, který jim svými železnými jehlany vyryl do srdce hlubokou ránu, jejíž jizvy jsou viditelné i po létech?

   Bylo stále před rozbřeskem, když se v pracovně namířené na Koráb svítilo, zatímco samotu sídlištního paneláku ještě utápěla noc.

   Čaj v hrníčku vychladl nedopit, Rachmaninův koncert dohrál třetí větu až do konce a přehrávač se automaticky vypnul.

   Ilja věděl, že ho v následujících hodinách čeká těžká práce – cesta proti toku času do minulosti, do hlubokých sklepení jeho paměti, kde v jedné z jeho knihoven kdesi leží zasunutá zaprášená kniha, kterou kdysi sám napsal. Ela v něm hrála hlavní roli. Tenkrát oba dva právě skončili základní školu a oběma bylo patnáct let…

 

 (UKÁZKA ZE STEJNOJMENNÉHO ROMÁNU. VYJDE V ŘÍJNU V NAKL. "MÁM TALENT")

 

 

 

 

 

literatura povídka
Hodnocení:
(5.3 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.