Obelstím zrcadlo, když se k němu obrátím zády?
Hladina jako zrcadlo. FOTO: Jana Vargová

Obelstím zrcadlo, když se k němu obrátím zády?

2. 8. 2024

Jeden z momentů, proč jsem se ponořila do jejich "života", bylo zjištění, že v zrcadle na dveřích naší skříně jsem útlejší než při pohledu ve výtahu. Jsem na tom lépe, než ten z řecké mytologie: kochal se vlastním obrazem na hladině studánky tak zamilovaně a vášnivě, až se překotil a utopil se. Kdo? Narcis.

Kdyby žil v naší době, měl by nepřeberné množství možností, kde obdivovat svoji tvář. Možná by střepy z rozbitého zrcadla spáchal sepuku, kdyby se dostal do zrcadlového bludiště, pozoroval svůj zdeformovaný obraz a vzteky blyštivou plochu rozbil.

Kde má počátek tak běžná věc, jako je zrcadlo? Kdysi dávno lidé pozorovali svůj obličej na vodní hladině. Po nějaké době vyleštili desky, v nichž se viděli bez rušivých vlnek, později použili bronz. Staří Řekové a Římané nebyli šetřílci, ti se zhlíželi ve vyleštěném stříbře. Až ve středověku se zadní strana skleněných desek začala pokrývat přísně tajnou, ale závadnou, sloučeninou rtuti a cínu. A kde jinde, než v italských Benátkách.

Zrcadlo se vyskytuje v pohádkách, pověrách, pověstech. Užívalo se při magii a věřilo se, že má velkou moc. Prý se nevyplatilo se s ním pouštět do křížu. „Zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší mezi všemi nejkrásnější,“ žadonila macecha, protože věděla, že ten lesklý předmět jí vyhoví. Až do dospívání Sněhurky, pak padla kosa na kámen. Kdybych se zeptala já, zrcadlo by neumělo spočítat početní rozdíl mezi příčkou první a tou "mojí". První místo bych obsadila po otázce: "Zrcadlo, řekni mi, kdo je ve zdejším bytě nejkrásnější právě teď?" A odpověď: "Jsi tu sama, tak proč se tak hloupě ptáš?" Spisovatel Mark Twain by si přisadil: „Dívá-li se některá žena často do zrcadla, není to ješitnost, ale statečnost.“  No, jistě, tohle může říci jenom chlap. Přitom nejen macecha se promenádovala před zrcadlem. Rumunský básník Valeriu Butulescu zpozoroval, že pro škudlily je pohled do zrcadla k nezaplacení: „Dvojnásobné štěstí? Skrblík počítá peníze před zrcadlem.“

Proč se nepodívat na zrcadla trochu více?

Podle tvaru se zrcadla dělí do dvou skupin: na kulová a  nekulová. V té druhé bychom našli zejména reflektory automobilů. Wikipedie uvádí, že rozlišujeme zrcadla rovinná, zakřivená a vypouklá. Ponořím-li se do podrobností, dozvím se, že zrcadlo je velmi dobrý hladký povrch odrážející světlo. Svoji roli hrají paprsky, které jdou do ohniska, rovnoběžně s osou, středem a do vrcholu. Pro mě španělská vesnice. Proto jsem ustoupila od odborného popisu a řekla si, že si připomenu užití a různé průpovídky. Začala jsem zrcadlem umístěným v koupelně, v předsíni, ve výtahu, v obchodech, pokračovala v dopravě, u zubaře, zrcátkem v kabelce.  Díky manželově zálibě v myslivosti vím, že "světla", tedy oči, kromě dravců, má většina zvířat. Ale "zrcátka"?  Ta má srnec, je to světlá skvrna okolo jeho řitního otvoru. - Vida, kam až jsem se dostala! A tu se mi začaly vybavovat některé okamžiky ve vlastním životě.

"Když se rozbije zrcadlo, tak nás čeká sedm let neštěstí," varovala nás babička, když viděla, s jakou vervou čistíme tento předmět. Sice jsme tomu nevěřili, ale hrozba byla účinná, a my jsme při úklidu zvolnili. Vzápětí jsem si uvědomila, že jsem kdysi vlastnila malé kosmetické zrcátku, akorát tak vhodné do kabelky. Kampak se podělo? Buď sublimovalo, nebo při stěhování zapadlo do nenávratných hlubin. V jedné z krabic jsem objevila jeho kamaráda, vylepšeného o zvětšovací část. To se hodí zvláště při odstraňování chloupků z obličeje. A zrcátko našlo nový azyl ve vnitří kapse mé kabelky. Nevím, jakým nevšedním oslím můstkem jsem v mysli přešla do zubařské ordinace. Malé kulaté zrcátko v lékařově ruce vždy představuje hrozbu objevení kazu a následné práce vrtačky. Raději jsem přehodila výhybku a ocitla se v bludišti. Vybavila jsem si návštěvu Petřína se skupinou sedmiletých dětí a jejich nadšení nad vlastní podobou soudku nebo tyčky či pokrouceniny připomínající paragraf. 

Jako malí jsme zrcátka natočili na sluneční paprsky a pouštěli prasátka na domy, stromy, ale také kamarády. Ti nám kvůli tomu nadávali. S nevinými pohledy jsme se ptali? A proooč? Pochopitelně, co jsme zaseli, to jsme sklidili. Totéž jsme zakusili na vlastní kůži. Pálilo to. Však podobně se zapaluje olympijský oheň: v posvátném háji se do ohniska dutého zrcadla vloží pochodeň, která vzplane díky slunečním paprskům.

V osmi letech jsem měla kamarádku Aničku. Když její maminka nebyla doma, oblékala se do jejích šatů, bot, na sebe navěsila všelijaké korále, pusu si zmalovala rudou rtěnkou. Před zrcadlem se nakrucovala, protahovala, poskakovala a prohlašovala, že se nebude učit na prodavačku, ale že se stane princeznou. Při zmínce o princovi prohlásila, že si pro ni určitě některý přijede. Ne na koni, ale ve velkém bouráku. Anička si vzala spolužáka ze střední školy a stala se výbornou dětskou lékařkou.

"Co to děláš?" ozvalo se ode dveří. "Civíš do zrcadla, jako kdybys spatřila kostlivce," zajímala se moje maminka. S pláčem na krajíčku jsem si jako patnáctiletá postěžovala, že mám atletický trénink a na bradě mi vyrostl pupínek. "Holka nešťastná, to je normální, určitě nejsi jediná. Klidně jdi, uvidíš, že si toho nikdo nevšimne." Měla pravdu, všichni jsme dostali do těla a na prohlížení obličejů jsme neměli čas.

Kdyby si lidé dokázali nastavit zrcadlo v přeneseném slova smyslu, možná by se o sobě dozvěděli pravdu. A co kdyby zrcadla mohla mluvit! Co všechno viděla v zrcadlových sálech, v ložnicích obložených zrcadly, v dopravních prostředcích, u lékařů, ve fitness centrech, ve zpětném pohledu u aut a motorek, v kosmetice, na křižovatkách, v astronomických dalekohledech, ... Možná je dobře, že zrcadla jsou užitečné a krásné, ale hlavně němé, předměty. Třeba Alenka by tak nebyla překvapena, co všechno ji čeká a co zažije právě v krajině za zrcadlem. A třeba by jeden z mých bývalých neoblíbených kolegů rozklíčoval pro něj nelichotivou poznámku z pera spisovatele Ernesta Hemingwaye: "Nemůžeš vidět krále, když se do zrcadla dívá opice." Smekám pomyslný kloubouk nad elegantně vyslovenou urážkou. 

"Zrcadlo je můj nejlepší kamarád. Protože, když brečím, nikdy se mi nebude smát,“ řekl Charlie Chaplin. Já se s ním nejen nebudu přít, ale souhlasně přikývnu a připomenu slova novináře Petra Casanovy: „Ať je tvůj partner jako zrcadlo a stín. Zrcadlo ti nikdy nelže a stín tě nikdy neopustí.“ Oba pánové by se pousmáli nad naší občasnou rodinnou konverzací: "Kterej blbec to dal sem?" "Podívej se do zrcadla, dostaneš odpověď."  

Jeden z momentů, proč jsem se ponořila pod povrch zrcadel, bylo zjištění, že v zrcadle na dveřích naší skříně jsem útlejší než při pohledu ve výtahu. Pochybnostem, co je správně, jsem udělala přítrž: po nastoupení do výtahu se k zrcadlu obracím zády! Ať si ta potvora zkoumá, proč jí nedovolím poslat mě do dalšího dne od rána naštvanou. Nevidí mi do tváře, a tak se potutelně pochechtávám. Utěšuji se, že jsem to nechutně pravdivé "ono" obelstila! Ale na jak dlouho?

 

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zrcadlo
https://www.nechybujte.cz/slovnik-soucasne-cestiny/zrc%C3%A1tko

 

 

 

 

 

 

glosa společnost
Hodnocení:
(5.1 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.