Země Jižní a Střední Ameriky nebyly po propuknutí druhé světové války v jednoduché pozici. Žily zde početné německé a italské komunity, které často ovládaly klíčové sektory hospodářství, vláda silné ruky v Hitlerově a Mussoliniho podání místním armádním elitám třeba konvenovala, na druhou stranu politici s obavami hleděli na reakce Spojených států amerických, velmoci za humny, která se v minulosti nezdráhala prosazovat své zájmy v regionu (někdy označován jako americký dvoreček – America´s Backyard).
Postoj k Ose a Spojencům se lišil stát od státu a promítal se například do vztahu k uprchlíkům z evropských zemí, okupovaných nacisty. V případě Čechů se situace proměňovala. Chile a Peru přestaly vydávat víza úplně, Kolumbie, Ekvádor nebo Venezuela odmítaly Židy, případně si jejich konzuláty za vyřízení potřebných dokumentů začaly účtovat horentní sumy - až 600 amerických dolarů za osobu. Naše diplomatické styky s Latinskou Amerikou byly přerušeny 16. březnem 1939 se zřízením Protektorátu Čechy a Morava, ale exilová reprezentace v čele s Edvardem Benešem se velmi snažila o jejich znovunavázání. Jako první přinesla vytrvalá zákulisní jednání průlom s Mexikem. 26. března 1942 byla vydána společná deklarace a jmenovaný československý chargé d´affaires Karel Wendl v Mexico City následně zajišťoval agendu i v okolních státech. Spolu s vývojem na frontách se i klíčový aktér, Brazílie, přimknula ke Spojencům a již v roce 1944 vyslala do Evropy expediční sbor o 26 000 vojácích. Oproti tomu Argentina, Chile, Peru, a Venezuela otálely s vyhlášením války Německu až do února 1945.
Latinská Amerika měla štěstí, že zůstávala stranou bojů a ničení, které se odehrávaly v Evropě, Asii i na severu Afriky, avšak konflikt ji samozřejmě ovlivňoval po ekonomické stránce. K očím a uším obyvatelstva také doléhaly skrz sdělovací prostředky zvěsti o děsivých krveprolitích daleko za mořem, včetně toho, jež se odehrálo v noci na 10. června 1942 v Lidicích. Jako trest za atentát na Reinharda Heydricha byla obec srovnána se zemí a více jak tři stovky lidí popraveny nebo poslány do koncentračních táborů. Zdvihla se obrovská vlna solidarity, vydávaly se pohlednice a letáky s tragickým panoramatem ohořelých domů, probíhaly finanční sbírky. Lidice, symbol války. Lidice jako memento pro příští pokolení. Lidice, název, který se právě v Latinské Americe záhy rozšířil i coby ženské jméno. Rodiče vyděšení osudem obce tak pojmenovávali své dcery, aby se na Lidice nikdy nezapomnělo. Dnes jsou dokonce rodiny, kde dívky Lidice žijí už po čtyři generace.
Přišla rovněž vlna pojmenovávání osad, městských částí či veřejných prostranství po Lidicích. Jako první o sobě dali vědět v Mexiku ve vesnici San Jerónimo, která je dnes již součástí Mexico City a dá se tam pohodlně dojet metrem. 30. srpna 1942 zastupitelé odhlasovali úpravu názvu na San Jerónimo-Lídice.
Shromáždění před školou pojmenované po Edvardu Benešovi. FOTO: Z archivu M. Nekoly
Nemohly chybět ani dívky v moravských národních krojích. FOTO: Poskytnuto z archivu M. Nekoly
Před osmdesáti lety, 10. června 1944, se v Brazílii, nějakých 160 kilometrů západně od Rio de Janeira konala v nenápadné vesnici Villa Parado velká sláva, při níž vlála československá vlajka, v kostele svatého Antonína na návsi kněz sloužil mši v češtině a dívky v tradičních moravských krojích nabízely koláče. Právě toho dne se totiž ves přejmenovala na Lidice. Přítomni byli krajané ze širokého okolí i představitelé exilové vlády v čele s plukovníkem generálního štábu Čeňkem Kudláčkem-Hutníkem, československým vojenským atašé. Došlo také k odhalení památníků s nápisem Veritas Vincit (Pravda vítězí) a sochou bájného ptáka Fénixe na vrcholu, a k otevření základní školy Edvarda Beneše. Funguje mimochodem dodnes, ačkoliv původní zděný domek nahradila táhlá dvoupatrová betonová budova s oválnými okny. Máte možnost prohlédnout si i pár vzácných fotografií z této události, jež dlouho ukrývaly v archivu. Pro úplnost ještě dodejme, že následujícího roku přišel v Lidicích na svět chlapec, Eduardo Benes de Oliveira. Vesnice ležela v malebném údolí, nedaleko atraktivní oblasti přírodní rezervace tropického deštného pralesa Mata Atlantica, okolí bylo bohaté na vodní zdroje, dařilo se tu kávovým plantážím. Turisté sem v současnosti přijíždějí obdivovat kaskádovité vodopády a bezpočet říčních meandrů.
Slavnost pojmenování náměstí Lidice v Havaně. FOTO: Poskytnuto z archivu M. Nekoly
Zpráva o brazilských Lidicích, které přesně po dvou letech od tragédie přibyly na mapě světa, se roznesla a inspirovala další podobné iniciativy. Kdybyste ujeli nějakých 1000 kilometrů na sever, narazili byste ještě na vesnici Nova Lídice. Pokračujeme dále. V uruguayském Montevideu byl vztyčen památník Lidicím, v centru kubánské Havany proběhla 10. června 1943 slavnost za účasti našeho diplomata Eduarda Kühnla a pojmenování náměstí Lidice. Prezident Peru Manuel Prado se 20. června 1943 osobně zúčastnil přejmenování městské části Callao v Limě na Lidice. Pozadu v tomto ohledu nezůstal ani venezuelský Caracas, kde jedna z menších čtvrtí v severním cípu přijala tentýž název. V hlavním městě Ekvádoru Quito se rozléhalo náměstí Lidice od října 1943. Trend neustal ani později. Přímo v srdci středoamerické Panamy se nachází okres Capira, kde při bližším pátrání narazíte na vesnici Lidice. Původně neosídlená oblast s úrodnou půdou přilákala v 50. letech farmáře, kteří o názvu nově založené vsi rozhodli z vlastní vůle a informovaly odpovědné orgány. A když přelétneme do nedávné minulosti, vězte, že od jara 2017 nese název Lidice také nenápadné prostranství v půlmilionovém městě Ibagué v Kolumbii.
České stopy v dalekých krajích zkrátka mohou mít různou podobu. Vypálení Lidic dodnes děsí svou brutalitou. Každopádně není bez zajímavosti, jakou reakci tento zrůdný čin nacistů ve světě vyvolal. Ukázalo se, že i uprostřed válečné vřavy může být lidství univerzální hodnotou.