Vzpomínám si, že poprvé jsem vytloukl klín klínem už v mateřské školce. Byl jsem hubenej ustrašenej poseroutka, spoluharanti mě šikanovali, brali mi hračky a často mi i nabančili. Nejvíc ze všech mě terorizoval tlustoprd Ruda Šimek. Tak jsem se podlejzavě skamarádil s ještě větším tlustroprdem Honzou Janečkem, ten mě sice taky šikanoval, bral mi hračky a občas mi nabančil, ale totéž dělal i Rudovi Šimkovi.
Osobně si myslím, že na nahrazení jednoho klínu druhým není nic špatného. Jen se to nesmí nechat dojít do fatálních rozměrů, o jakých nás informuje literatura. Vezměme například názor velikého Williama Shakespeara, že dobře se pověsit vyloučí možnost špatně se oženit. Nebo případ onoho Japonce, který spáchal harakiri, aby se vyhnul operaci slepého střeva, o němž se zmiňují Jaroslav Žák a Vlastimil Rada ve své Bohatýrské trilogii. Řekl bych, že takovéhle náhrady nesplňují účel. Správný náhradní klín je takový, který se dá posléze vytlouct dalším, ten zase dalším a tak dál, tento řetězec není početně nijak omezen. Jako to dělal jistý pan Vraštílek od nás z vesnice. V touze založit šťastnou harmonickou rodinu pojal za manželku slečnu Jitku, a když zjistil, že je to rozmazlená fiflena, zapudil ji a vzal si slečnu Hedviku. Ta mu ale systematicky nasazovala parohy, takže byla vytlučena klínem jménem Magda, která ale zase odmítala znesvětit své ručičky jakoukoli prací kromě mačkání čudlíků na ovladači televizoru. Následoval klín Miluška, pro níž byl charakteristický především vřelý vztah ke tvrdému alkoholu a posléze nesnesitelně hádavý klín Mirka. Když jsem s panem Vraštílkem před několika lety naposledy mluvil, zrovna chystal vytvoření šťastné harmonické rodiny s Hedvikou a řekl mi: „Jsem zarytej optimista, to by v tom byl čert, aby mi to už nevyšlo!“
Zajímavou variantou je i vytloukání klínu klínem ve vlastním svědomí. Znal jsem jistého Vladimíra S., který celkem jedenáctkrát šel do vězeňských tepláků za různé zlodějny, podfuky a loupeže. Na stará kolena mi procítěně vyprávěl: „Nemysli si, není snadný mít pořád v duši balvan, že jsi vlastně gauner a vyvrhel společnosti. Tak jsem alespoň z vejvaru každý čórky poslal nějaký prachy na dobročinnost, třeba na psí útulek. Jenže to pak jsem zase měl v duši balvan, že já tady dřu jak kůń a nějakej čokl si za to žere granule jako pán.“
Ale abych nežvanil jen o cizích lidech, sáhnu do vlastní famílie. Synovec Leoš z Berouna se už v pubertě těžce zamiloval do akčních filmových frajerů jako je Schwarzenegger, Stallone, Norris, Jean-Clode van Damme, Bruce Willis a spousta dalších nařachaných bombarďáků, kteří hravě zvládnou zmlátit celé podsvětí, zachránit svět před čímkoli a potom ještě něžně spočinout v náručí luzné fešandy. Chtěl být jako oni, v hlavě si vlekl klín smutku z toho, že Beroun není centrem opiových gangů či světového černého obchodu s jadernými hlavicemi, že ho nenapadli krvežízniví mimozemšťané, že z místních tajných laboratoří neunikla zákeřná infekce. Cítil se být naprosto nevyužitý, pak ale nalezl řešení. Chodí s partou dalších vypatlanců na fotbal prát se s fanoušky soupeře a je spokojen, jak ten deficit akčního hrdinství vyřešil.
Řekl bych, že život lidský je vlastně jednolitým seriálem vytloukání klínu klínem. Člověk pořád vytěsňuje nějakej problém problémem jiným. Tak to na světě chodí. Asi to začalo už u Adama a Evy. Moc se mi totiž nechce věřit tomu, že k vyhnání z Ráje přišli jako slepí k houslím. Nejspíš jen tak bloumali po pozemku a děsně je štvalo, že nic nevěděj. Takže se rozhodli šlohnout Jablko poznání, přestože jim bylo jasné, že tím Pánaboha namíchnou a budou mít malér. A taky že jó, dostali padáka do Slzavého údolí a nemohli říct ani „ň“, protože to byla jejich volba. No a od těch dob se lidstvo touto klínovou substitucí zabývá takříkajíc ostošest. Je možné konstatovat, že bez klínů v duši a v hlavě už by ani neumělo existovat.
