Majitel pochází ze dvou rodů, z nichž jeden se do Čech dostal z Itálie až v roce 1771 šikovným sňatkem (jak jinak u šlechticů?) s paní, jejíž rod pochází z městečka za německým Lipskem. Důležité je, že paní tehdy vlastnila tento zámek a tak tam vznikla nová dynastie majitelů. Zámek drželi až do roku 1942, kdy jim ho zabrali nacisté. Pochopitelně ho neudrželi ani po roce 1945 a zpět jim přišel v restituci až na konci 90. let. Nicméně stále sloužil veřejnosti, či aspoň určité vybrané elitě intelektuálů. Současná podoba je vidět na modelu (fotka).
Dnes je část zámku přístupná veřejnosti. Konají se zde svatby (kdysi moje neteř) a je zde možné ubytování. Pro nás bylo důležité, že byla možná samoobslužná prohlídka aspoň části zámku. Obdivovat se dá hlavně zrcadlový sál (osm benátských zrcadel - fotka), ale pozoruhodná je celá expozice života na zámku (fotka). V souvislosti s německou okupací je tu i kopie Mnichovské dohody (fotka), tedy z doby, kdy si západní demokracie myslely, že fanatický agresor se dá zastavit pomocí ústupků a smířlivectví. Je tu anglický i francouzský park, jak to je třeba v Jaroměřicích nad Rokytnou (http://zamek-jaromerice.cz), v Nových Hradech (https://www.nove-hrady.cz) nebo i v Kroměříži. Za parkem je pozoruhodná stavba (fotka), která není určena k obývání lidmi, nýbrž určitými rostlinami s chutnými plody (to jsem s utajováním přehnal ne? ale přímo nazvat to nechci).
Blízko je zámeček v Bukové (se světlešedou omítkou - fotka), též z 2. poloviny 18. století. Ten je však pečlivě zamčený a přestože má celkem novou střechu i fasádu, je již asi deset let nevyužívaný. Ani v obci prý neznají skutečného majitele. Katastr nemovitostí nám však prozrazuje, že by to měl být Jan Čížek z pražských Modřan, který podniká právě v nemovitostech. Bohužel za celá léta existence jeho společnosti nebyl soudu předložen ani jeden dokument, který je majitel podle zákona povinen předložit. To jen na okraj věci, s tím hledaným zámkem souvisí pouze geografická blízkost a doba vzniku.
Ještě k historii zámku a jeho rodu. První zmínka o předcích je z už z roku 1031, kdy zemřel Liabordo, pán ze švýcarského městečka Melsu. Na zámku o tom mají nádherný strom rodokmenu s víc než dvaceti generacemi. Nejdůležitější pro osud zámku je František Gundakar a Anna Maria Isabella. To jsou jen další nápovědy. Jak to bylo obvyklé, šlechtici se museli pořádně ohánět, aby měli potřebné příjmy pro další obnovu a rozvoj panství, neboť nevolnictví již neexistovalo. A tak zámek podnikal v hutním i dřevozpracujícím průmyslu, měl pivovar a cukrovar a podílel se na stavbách železnic. A erb mají docela vymakaný, co?
Řekl bych, že teď už je snadné zámek identifikovat, a pokud jste tam nebyli, tak strýček Google poradí. Mnoho zdaru!