Dávám na sebe víc pozor, méně běhám, dokonce tuhle hůlku občas potřebuju, žertuje legendární atletka Dana Zátopková. Přestože překročila věk, který mnohým v mládí připadá téměř nepředstavitelný, stále se snaží udržovat podobný životní styl, jaký vedla celý život. Přijímá pozvánky na různé akce, nejraději má ty, které se týkají dětí a mladých lidí.
Stýkáte se často s mladými lidmi?
Ano. Moc ráda. Čím jsem starší, tím více mě mládežnické akce zajímají. Nejraději mám ty pro mateřské a základní školy, prostě pro malé děti. Líbí se mi, když vidím, jak se dětí těší na pohyb, jak je baví se hýbat, překonávat své možnosti. Je mi líto, když vidím, že dnes děti nemají možnost běhat venku. To naše generace pořád někde lítala. Dnes rodiče vozí děti autem z kroužku do kroužku. Sice mají hodně aktivit, ale někdy mi připadají jako skleníkové květinky. Vítám proto každou akci, na které vidím, že jsou děti vedeny ke správnému přirozenému pohybu.
Dává vám to něco? Ono se říká, že když člověk vyššího věku je v kontaktu s mladými, stárne pomaleji. Myslíte, že na tom něco je?
Samozřejmě. Jakmile se zavřete doma u televize, je konec. Jsem moc ráda, že mě zvou na různé akce mladí atleti, ráda se vídám s Bárou Špotákovou, s Romanem Šebrlem. Ráda poslouchám, jaké mají starosti, radosti. Dnešní sportovní prostředí je jiné než to, ve kterém jsem začínala já. Ale nejhorší, co člověk může udělat, je pořád porovnávat, říkat si, že tehdy to bylo lepší nebo horší. Svět se mění a člověk se musí snažit jej chápat, ať je mu čtyřicet nebo devadesát.
V čem byl sport v době vašeho mládí jiný?
No to se nedá srovnat. Vezměte si jen vybavení. Oštěpařů bylo v té době málo, sehnat oštěp byl problém. Těžce se shánělo všechno včetně tréninkových materiálů. Byla jsem vlastně taková průkopnice.
Myslíte, že za to, že jste v tomto věku v dobré kondici, může sport?
Určitě. Problém nastává, když si někteří sportovci v touze po vyniknutí nevšímají signálů svého těla, že je třeba zvolnit, ubrat. Já měla štěstí, že jsem v mládí chodila do Sokola a měla dobrou všestrannou přípravu. Měla jsem pohyb přirozeně ráda, sportu jsem se chtěla věnovat a osud tomu byl nakloněný, takže to vyšlo. Na škole jsem měla dobré tělocvikáře, prostě jsem měla štěstí. Nedovedu si představit život bez pohybu. Pokud je sportovec rozumný, pozná, kdy se jeho tělo hlásí, že mu něco nesedí. U vrcholového sportu je třeba si všímat, kdy se tělo brání, varuje. Tohle jsem se naučila a dodnes si proto se svým tělem jakžtakž rozumím.
Hlásí občas, že je třeba zvolnit?
Měla jsem pocit, že mě varovalo právě, když se blížila devadesátka. Před osmdesáti devíti bylo všechno v pořádku, ale když jsem pak viděla na dortu, že se devadesátka blíží, asi jsem se lekla. Začalo se to sypat. Pokousala mě kočka, upadla jsem, přišly zdravotní obtíže. Tak si teď pomáhám touhle hůlkou. Asi mi organismus chtěl říct: pozor, klid.
Umíte vůbec být v klidu?
Už ano. Ale když mám před sebou nějakou besedu s dětmi a mladými, organismus se zase vzpamatuje a říká: zatím je to dobré, můžeš.
Dana Zátopková
Bývalá skvělá atletka – oštěpařka se narodila 19. září 1922 v Karviné-Fryštátu. Po sedmém místě na olympiádě roku 1948 si vzala běžce Emila Zátopka. Největšího úspěchu dosáhla roku 1952 na olympijských hrách v Helsinkách. Ve stejný den, když manžel Emil zvítězil v běhu na 5000 metrů, byla nejlepší v disciplíně hod oštěpem ona. Mnohokrát byla u mistryně republiky, dvakrát mistryně Evropy, překonala světový rekord a získala stříbro na olympiádě v roce 1960. Poté působila jako trenérka. Nyní je jednou z tváří projektu Odznak všestrannosti olympijských vítězů, který je určen pro žáky základní škol a má je naučit zásadám zdravého způsobu sportování.