Přiznám se k jedné ošklivé vlastnosti. Lidi, já závidím a říkám to upřímně. Závidím těm, kterým sluníčko nevadí a můžou jezdit k moři a na sluníčku se opalovat, chodit na procházky a jezdit na výlety, užívat si svých zahrádek. Ano závidím, protože mně je sluníčko odepřeno. Kvůli své nemoci na sluníčko nesmím.
Říkám si, abych se lespoň trochu utěšila, že jsem si za život užila sluníčka hodně. Využívala jsem každý sluneční paprsek. No co, moje nemoc mi ho už odepírá a musím se s tím naučit žít.
Musela jsem si tedy vymyslet svůj režim. Jelikož můj malý pejsek také na přímé slunce nemůže, tak to děláme tak, že vstáváme brzy ráno a jdeme ven, protože slunce ještě dřímá. Není tak bdělé a tak se můžeme vydat na trochu delší procházku v mezích mých možností. Ještěže v bytě mám docela příjemně. V poledne jenom vyběhneme za kostel a večer ještě jednou. Já s deštníkem nad hlavou, jako bych čekala ty velké deště, které k nám ale vůbec nepřichází.
Okna mám celou noc a ráno otevřená, do té doby, než dojde slunce na parapet. Pejsek sice pořád štěká, protože slyší z venku každý zvuk. Pak slunci zavřu před nosem a zatáhnu závěsy. Za závěsy přežíváme celý den. Večer tedy opět oběhneme kostel a musí nám to stačit. Když potřebuji něco nakoupit, tak musím také brzy ráno. Naštěstí Vietnamci mají otevřeno stále.
Tak čtu, koukám se na televizi a čekám, jestli se slunce trochu nerozhodne na chvíli odejít za mraky. No, moc se mu nechce. Rozhodlo se, že bude svítit hodně, ať se mi to líbí nebo ne. No co, mohlo by být hůř.
Slunce jsem si v mládí užila opravdu dost. Měla jsem ho moc ráda. Tak se slunce měj a těm, co tě snáší, tak pomáhej. Já to do té zimy už nějak vydržím.
P.S.: Pozor, v pátek se má prý ochladit a můj přítel mi slíbil, že nás s pejskem vyveze na nějaký výlet. Moc se těším a doufám, že mi to to škodolibé slunce nějak nepokazí.