Jsou lidé milí, přátelští, inteligentní a přející. Co jim může chybět? Třeba se neumí prosadit. Prodat své schopnosti. Dnešní tržní svět nebere na nikoho ohled. Na své místo se musíš vydrápat. Někdy k tomu chybí vůle, někdy je takový člověk pohodlný.
Je to i případ mého kamaráda Jarka. Není hloupý. Vystudoval vojenskou VŠ. Po jejím absolvování nastoupil k vojenskému útvaru. Za pár let byl rok 1989 a v armádě velké změny. Honem pryč z toho prostředí mu sdělilo podvědomí. Mám dost toho drilu. Od 15 let se pohyboval v zeleném. Nejdříve vojenské gymnázium a poté vysoká. Vím, je to otrava, ale přece to tam pár roků ještě mohl vydržet. Měl by slušnou rentu, která by ho zabezpečila. Jako ještě poměrně mladý člověk mohl pracovat pouze pro zábavu.
Objevila se nabídka pracovat v bankovnictví, tak se na rentu vykašlal. Za rok přišla digitalizace a letěl první. Skončil v ochrance, kde dělá za minimální mzdu. Povídám mu: "Jsi inženýr, udělej si pedagogické minimum a můžeš učit. O učitele matematiky a fyziky a ještě muže je v učitelství zájem". Spočítal jsem mu, že kdyby nebyl vůl a pár let ještě vydržel jako profesionální voják, tak s výsluhou by měl výplatu 75 000 měsíčně. „Tak si aspoň udělej kurz na asistenta učitele. Měl by jsi dvakrát více než v bezpečnostní službě, kde honíš za pár korun zdrogované zloděje. Všechno marné. Nechce se mu. Přitom cigarety, pivo a bydlení něco stojí. Žije od výplatě k výplatě.
Na to, že měří pouze 162 cm a váží 125 kg je nesmírně pohyblivý. Je to taková rychlá kulička. Chodí se mnou sportovat a patří k nejlepším. Kromě závislosti na jídle, kouření ještě sází na sportovní utkání. Minulý týden musel si na sebe zavolat záchrannou zdravotní službu. Nemohl dýchat. Dusil se. Páchá na sobě řízenou sebevraždu. V ničem se nechce omezovat a spěje ke své zkáze. To má teprve 57 roků.
Také osobní život u něj není nic moc. Před 14 dny mu umřela žena alkoholička. Staral se poctivě o ní až do konce. Srdce má dobré. Neopustil ji. Povídám: „Udělali jste jí pohřeb“? „Ne, mám ji doma (urnu)". Pro mě je to morbidní. Radost mu dělají jenom děti a vnoučata. Vím, je to jeho život, ale záleží mě na něm. Pořád do něho budu hučet, ať podnikne konečně nějaké změny, aby se měl lépe. Nevzdám to. Chci, abychom ještě spolu dlouho sportovali.
Proč mě to téma zaujalo? Neumím pochopit, jak mnohdy lidé promarní své přiležitosti. Možná je to jako v Africe, kde je teplo, hlady lidé neumřou, tak proč by se snažili? Je to rozdíl. Tam jsou spokojení. Tady si stěžují, že jim osud nepřeje, nic proto neudělají, ale nejsou spokojení!
