Proslulý anglický mořeplavec a průzkumník James Cook jej objevil a při potyčce s domorodci zde v únoru 1779 nalezl i smrt. Řeč je o Havaji, tvořené desítkami sopečných a korálových ostrovů a ostrůvků, z nichž trvale bydlených je jen těch sedm největších. Na strategicky významné území, kde se rozprostíralo suverénní Havajské království, si činila zálusk regionální velmoc, Spojené státy americké. Byť na americkou pevninu to bylo několik tisíc kilometrů, již od roku 1820 sem přijížděly davy misionářů a podnikatelů, aby krůček po krůčku dosáhli kulturní a hospodářské dominance. 17. ledna 1893 nejprve proamerické síly dosáhly svržení monarchie a její nahrazení republikou, aby o necelých pět let později Američané Havaj přímo anektovali a učinili z ní své zámořské teritorium. Na plnohodnotné postavení amerického státu si musela počkat až do roku 1959, kdy se stala v pořadí padesátým a zatím posledním členem Unie. Příjemné klima, ideální podmínky pro rybolov i zemědělství, některá zákoutí bez přehánění připomínající rajskou zahradu. Neomezený to potenciál pro rozvoj turistiky, což se beze zbytku naplnilo.
Čechoameričtí vojíni, zakladatelé pobočky Českého národního sdružení v Honolulu. FOTO: z archivu M. Nekoly
Izolované ostrovy se tradičně stávaly cílem plavby japonských, čínských a filipínských osadníků, domorodců odjinud z Polynésie, ale natrvalo se tu usadilo také nemálo Angličanů, Němců, Portugalců a Rusů, kteří v osadě Kamuela (dnes město Waimea) na severu Velkého ostrova po generace tvořili ucelenou komunitu. Pro našince v USA, natož pak pro Čechy na rodné hroudě ve střední Evropě, znělo šplouchání vln Pacifiku a smích hula hula tanečnic sice jako lákavé vábení z říše snů, ale málokdo si troufal na tak dalekou plavbu. Jedním z prvních byl patrně Jindřich Blažej Vávra původem z Brna. Pracoval jako lékař na anglické korvetě Carolin a koncem 60. let 19. století několikrát pobýval delší dobu v Honolulu. Občas krajanským tiskem prolétla reportáž od některého cestovatele, jenž popisoval havajskou pohádkovou krajinu. Mnozí potom básnili o tom, jaké by to bylo přestěhovat se daleko od všedních dní, jen pobíhat po proslulé pláži Waikiki a popíjet nektar sladkých plodů. Nedocházelo jim, jak izolované a zaostalé souostroví ve skutečnosti je, že mimo hlavní město Honolulu na ostrově Oahu chybí i základní infrastruktura, jak drahé je všechno spotřební zboží i dovážené potraviny, že zásobovacím lodím trvá týdny, než se proderou skrz neklidné vody a dorazí do havajských přístavů. Stejně tak doprava mezi ostrovy samotnými nebyla bez komplikací a v mracích se navíc jako varované prsty tyčily sopky Mauna Kea, Kilauea, Mauna Loa a zástup menších, jež občas vyděsily obyvatelstvo erupcí popela, jedovatých plynů a žhavého magmatu.
Příjemné klima a úrodná půda nalákaly na Havaj i řadu Čechů. FOTO: Martin Nekola
Přesto se našli čeští dobrodruzi, které zlákal nákup levných pozemků a příslib vysokých výnosů z pěstování cukrové třtiny, rýže, ananasů, banánů, makadamových ořechů či kávy. Československý ústav zahraniční v Praze počátkem třicátých letech zmiňoval kapitána americké armády Roberta Štiku, který po léta sloužil v posádce pevnosti v Honolulu. Váženému postavení se těšil ing. Karel Kuneš (Kunesh), vedoucí projektant městské vodárny tamtéž. Pedagogové Josef Dostál a Budín (křestní neznámé) vyučovali angličtinu na místní vyšší odborné škole. Novinář Jan Jabulka psal pro list Honolulu Star Bulletin. Jistý šikovatel Winter sloužil ve vojenském táboře Schofield a jako průzkumník připravil s pomocí domorodých stopařů mapy stezek, vedoucí skrz naskrz horami a lesy na všech ostrovech. Za matadora havajských Čechů byl považován civilní inženýr Karel Marek, který bydlel na Oahu začátku 20. století a měl na starosti stavbu silnic. Antonín Julis za první světové války dokonce psal pravidelné zprávy o dění do českých novin v Chicagu. Čtenáři se tak dozvěděli, že ani na ostrovech krajané nezaháleli v zápase za samostatnou republiku. Roku 1917 dokonce založili havajskou pobočku Českého národního sdružení, což byla v USA zastřešující organizace, koordinující finanční podporu Masarykovu protirakouskému odboji a našim legiím na frontách. Manželé Šafránkovi, Přástkovi, mistr v pekárně František Mařík, Karel Miller vlastnící železářství, několik zde sloužících amerických vojínů českého původu a další zapálení (nikoliv zapadlí) vlastenci dávali na srozuměnou, že i předaleko od hlavního světového dění se dá vykonat mnoho pro československou věc.
V roce 1936 otevřela v Honolulu prodejna Baťovy obuvi, kterou až ze Zlína přijel vést coby manažer Václav Kunst. Krajan Karel Sicha z Honolulu psal v témže roce do Prahy Československému ústavu zahraničnímu: „Podnebí je báječné. Podél pobřeží teplé, v údolích chladno, na horách studeno. Každý si může vybrat dům, kde chce. Nejhlavnější zábavou pro mne je tu radio. Vyhledávám evropské, americké, japonské i australské stanice. Má žena je zaměstnána daleko ode mne, mohu za ní dojížděti jen jednou týdně. Kromě tohoto nedobrovolného odloučení si nemám nač stěžovat. Žiji zde tak trochu jako na starých šlechtických velkostatcích v Čechách, ovšem s americkým komfortem a technickou vyspělostí. Hrajeme tenis, chodíme plovat do zálivu, který je chráněn sítí proti žralokům, jezdím na koni.“
Chicago mělo svého mayora Antona Cermaka, neboli starostu Antonína Čermáka původem z Kladna, který dodnes patrně vytane na mysl jako první, hovoříme-li o českých politicích v Americe. Také na Havaji byl jeden zajímavý muž, kterému se politické řemeslo stalo životním posláním. Vystudovaný právník Roy (Royal Arnold) Vitousek, syn českého otce, ševce Františka Vitouška, a americké matky se narodil 6. května 1890 v Kalifornii a v říjnu 1917 se nastálo usadil i s chotí Juanitou Judy v Honolulu. Měli dva syny a dceru. Manželka vešla ve známost jako malířka havajské přírody. Její akvarelové obrazy dodnes zdobí přední americké galerie. Roy se stal partnerem v advokátní kanceláři, v roce 1919 mu byla nabídnuta pozice státního návladního, odkud vedl už jen krůček do politiky. Dvě dekády působil jako poslanec v havajské sněmovně reprezentantů (Hawaii Territorial House of Representatives), z toho dokonce sedm let jako její předseda, vedl také místní Republikánskou stranu a zasedal v řadě odborných komisí.
Vitousek ve svém letadle, ve kterém zblízka viděl útok na Pearl Harbor. FOTO: z archivu M. Nekoly
Vitouskovou životní vášní bylo létání. Vlastnil malý dvoumístný letoun Aeronca a často kroužil pro zábavu po nebi nad Oahu. Jednou s sebou na vyhlídkový let vzal také sedmnáctiletého syna Martina. Psal se 7. prosinec 1941, den útoku na Pearl Harbor. Vitouskův stroj se náhle ocitl uprostřed válečné vřavy, mezi útočícími japonskými stíhačkami. Obratnými manévry se dokázal vyhnout sestřelení a s poškozenými motory od kulometné palby na poslední chvíli přistál na letištní plochu, kam dopadaly tuny bomb. Měli štěstí, přežili. Když útok ustal, Vitousek okamžitě začal organizovat záchranné práce a obnovu poškozeného Honolulu. Mimochodem, na palubě potopené lodi USS Arizona zahynulo i několik námořníků s českými kořeny. Zároveň se Vitousek zasloužil o ochranu starousedlých havajských Japonců, aby nebyli vystaveni lynči spoluobčanů a neskončili v internačních táborech. Po válce neúnavně bojoval za změnu právního statusu Havaje a její přijetí mezi státy Unie. Naplnění životního díla už se však nedočkal. Zemřel náhle 6. dubna 1946. Klan Vitousků je dodnes na Havaji široce znám. Věnují se politice, advokacii, úspěšně obchodují s pozemky a nemovitostmi. Málokdo tuší, že jejich kořeny sahají na moravský venkov.
