Postupně zjišťuji, že tím oslavovaným jedincem je jejich gymplácký spolužák, nějaký Viki, který oplývá netušenými vlastnostmi, schopnostmi a dovednostmi. Sbalí každou pipku, kterou si zamane, válí na skejtu (poznámka pro nezasvěcené: to je takové to prkno s kolečky), má skvělou kérku (pozn.: tetování) na lejtkách, koupil si géčko pětapadinu (pozn: to je mobilní telefon Galaxy A55) atd., Viki je prostě uznávaná všestranná celebrita. Teď zrovna získal obdiv těchhle kluků za to, jak parádně přečůral písemku z fyziky. Vyrobil si na svých adidaskách odchlipovací podrážky, do nich umístil taháky se vzorečky a pak už mu stačilo jen přemýšlivě čumět k zemi.
Docela se bavím, vůbec nemám chuť mentorovat naivní potěr ohledně faktu, že kníže Václav je úctyhodnou osobností českého národa, že tetování nevratně poznamenává tělo, že písemkové taháky jsou nemorální podfuk. Ani náhodou! V jejich věku jsme byli nemlich stejní. Akorát jsme neměli géčka pětapadiny, skejty, adidasky a neexistovaly tetovací salóny (ostatně, za kérky by nás naši fotrové tenkrát bezpečně přerazili vejpůl). Ale také jsme ignorovali pomníky velikánů, na hlavách nosili beatlesácké „mařeny“, vyráběli rafinované tahákové systémy, snažili se sbalit všechny pipky a vůbec činili všemožné, nad čím dospěláci zvedali obočí, A taky jsme obdivovali své generační hrdiny. Vzpomínám si třeba na největšího frajera z naší gymplácký třídy, Rudu alias Bouráka, kterej měl první džíny, místo aktovky nosil futrál na housle, jezdil na úžasném mopedu Stadion 11, hrál fotbal za chlapy Dolního Újezda, uměl nejmíň deset akordů na kytaru a hlavně dokázal vymýšlet perfektní provokace. Nikdy nezapomenu na jeho majstrštyky, když třeba šlohnul školníkovi klíče, zamkl celý pedagogický sbor ve sborovně a do zámku vrazil sirku. Nebo když se vloupal do veřejné informační vitríny Místního národního výboru v naší vesnici a vyzdobil ji kvalitními pornografickými fotkami. Kdyby to bývalo bylo možné, taky bychom mu tenkrát zbudovali pomník a postavili ho na významném místě.
Návazně na výše uvedený tramvajový zážitek mi ale začala vrtat hlavou takřka filozofická otázka: Máme my, zkušení a životem otřískaní starci a stařeny, pořád ještě takovou schopnost navzájem se obdivovat, respektive oslavovat a ctít své generační frajery a frajerky? Nemyslím tím obdivování, oslavování a ctění všech těch objektivně vynikajících seniorů, třeba umělců, vědců, veřejných činitelů a tak podobně, míním lidi, s nimiž absolvujeme každodenní běžné existování. Proč třeba v naší partě nemáme takového Vikiho nebo Bouráka Rudu? Přitom kandidáti by byli. Například Ludva. Ten přece sbalí skoro každou pipku nad sedmdesát, kterou si zamane, je vynikající v mariáši, chodí troubit do amatérské dechovky na trombón, umí chytat ryby, dodnes poráží své syny v ping pongu, pamatuje si anekdoty. Nebo Anežka. Ta zase vaří nejlepší koprovku, všem nám povoluje kalhoty a vůbec přešívá hadry, krásně zpívá, zná všechny drby z Vinohrad, má přehled o veškerých slevách ve kšeftech v širokém okolí a ještě doma chová andulky. A mohl bych jmenovat další adepty, kteří by si zasloužili pomník na významném místě, ba přímo na Václaváku místo toho Venci – Standu, Luboše Květu a tak dále (o sobě samozřejmě skromně pomlčím, i když mi to dá dost práce).
Cítím se být povolán o této záležitosti s kamarády promluvit. Začínám u Ládi. Sedíme u dvojky a já mu procítěně vyprávím, kterak by bylo krásný mít zase jako zamlada mezi sebou takové ty partou uznávané borce a borkyně, místo toho abychom jen myli zadky těm, kteří zrovna nejsou přítomni, abychom si ze sebe jen paušálně dělali srandičky, znevažovali své úspěchy… Moc dlouho mě ale hovořit nenechává. „Vůbec nechápu, co to tady meleš. Buď máš horečku, senilníš, nebo ses zbláznil. Takovýhle kastování nech těm mladejm. Generačními borci a borkyněmi jsme přece všichni my dědkové a báby. Každej, kdo to zažívá, může potvrdit starou známou pravdu, že stáří není pro sraby. Všichni bychom si zasloužili pomník, ty vole, ale holt je málo sochařů a málo Václaváků.“
