Staří přátelé,
staří přátelé,
seděli na lavičce v parku
jako předsádky.
Noviny hnané větrem přes trávník
padnou na kulaté palce u nohou,
na vysoké střevíce
starých přátel.
Staří přátelé,
zimní kamarádi
ztracení v převlečnících,
čekají na západ slunce.
Hluk města
propadající mezi stromy,
usazuje se na ramenou jako prach
těch starých přátel.
Umíte si nás představit
léta ode dneška
tiše se podílet o lavičku?
Jak hrozně podivné
mít sedmdesát.
Staří přátelé,
myšlenky se dotýkají týchž let,
mlčenlivě sdílejí tentýž strach...
Byl to čas,
a jaký to byl čas,
jaký byl... Čas nevinnosti,
čas důvěrností.
Už dávno...bude tomu asi....
Mám fotografii.
Uchovej si své vzpomínky,
to je všechno, co ti zůstalo...
