Čtu, že středoškoláci v Žatci zakončili vojenský výcvik přísahou, tři z nich při nástupu zkolabovali.
Že někdo zkolaboval při dlouhém stání, stávalo se i dříve, ale spíše v zadních řadách. Pro vysokou postavu jsem na vojně byl určen k nějaké vojenské oslavě. Dva měsíce jsme den co den trénovali cviky se zbraní a parádní pochod. Šlapali a šlapali, poslední měsíc na letišti a pak přišel slavnostní den.
Horko, nové uniformy, bílé košile s kravatou u krku, helmu na hlavě a v ruce zbraň s bodákem. Já v první řadě hned vedle velitele majora Štěpky, veterána z 2. sv. války. A tak jsme stáli a stáli bez pohnutí, až vzadu se někdo sesypal. I nás obcházely mrákoty.
Tu major vykřivil obličej směrem k moji osobě a procedil přes zuby: "Civíš tu z pod toho blencáku na hlavě jako pí.. z noční košile!"
Zachovat klid a nevyprsknout smíchem, bylo snad obtížnější, než důstojně to ustát. A v našem bloku, možná právě proto, také už nikdo nezkolaboval.
